Sbohem léto...

I když se mi to zdá jako naprosto neuvěřitelné, prázdniny se již nachýlily ke konci. Pro některé ještě nekončí, některým ani nezačaly, ovšem u mě je to jasné... Od zítřka zase do pracovního tempa! Nejedná se však zatím o školní povinnosti, od kterých mám ještě dva týdny klid.

 

Během té doby se znovu podívám do zahraničí, napíšu několik článků a navštívím minimálně jednu společenskou akci. Poslední dva týdny relativního volna, které si budu chtít určitě maximálně užít!

 

Avšak už teď můžu zpětně zhodnotit letošní léto, respektive prázdniny. Ty jsem strávila po většinou doma, týden na dovolené v Bulharsku, několikrát na nejrůznějších výletech a párkrát i u mamky.

 

A kde tráví prázdniny čeští žurnalisti?

Kromě těch, kteří jsou již zaseklí v práci, trávili moji spolužáci prázdninové dny stejně jako já, tedy různě. Někteří z nich se za prací vydali do vzdálených koutů světa. Amerika, Británie, Španělsko... Jiní zůstali brigádničit doma, ostatní si pouze užívali volných dnů. Avšak poslední hodiny volna trávíme všichni prakticky stejně - lenošením!

 

Před začátkem školy, zejména pak před začátkem posledního studijního ročníku, to chce totiž nasbírat co nejvíce možných sil. Proto všem přeji, aby toto sbírání posledních sil bylo úspěšné a aby všichni vstoupili do nového školního zápolení úspěšně!

Jsou studenti na Ekonomické fakultě blázniví?

 

Čas od času nastane chvíle, kdy jen tak poletuju zmateně jako Mr. Bean, dělám šílené kreace, vymýšlím neuvěřitelné nápady a ne jeden kamarád by mě tak nejraději poslal do Opavy. Jenže nejsou studenti všeobecně tak trochu blázni? Zjišťovala jsem to na mé alma mater, ostravské Ekonomické fakultě.

„Připadáš si někdy jako blázen?“ zeptala jsme se mé spolužačky a studentky čtvrtého ročníku Ekonomické fakulty, Veroniky Zajaczové. „Podle mě studenti musí být aspoň trochu blázni. Jinak by ten věčný nápor nevydrželi.“

Tato odpověď mě nepřekvapila a tak jsem pokračovala menší anketkou mezi studenty naší fakulty, abych zjistila, jak si udržují jistou hladinu bláznovství v krvi. Studentka oboru Marketing mi dala velice přínosnou radu: „Studenti by měli nosit hlavně bombarďáky, aby byly ještě méně sexy a co nejvíc blázni!“ Podle jiného studenta Ekonomické fakulty se moc snažit nemusíme, protože jsme všichni vlastně mimozemšťané: „Ufoni vypadají jako my a jsou mezi námi infiltrovaní! Jak vlastně víme, že nejsme jedni z nich?“

Jak je tedy možné, že se ze studentů stávají tak snadno blázniví lidé? Na názor jsem se zeptala mého druhého já. „To je naprosto běžný jev. Prostě jen tak sedíte například nad Makroekonomií a najednou si uvědomíte, že pozorujete ledničku povídající si s kytkami na okenní římse. Chvíli je tak pozorujete a následně si řeknete, proč ne, a připojíte se k jejich hovoru o finanční krizi,“ vysvětlilo mi původ bláznovství mé druhé já, které taktéž studuje na Ekonomické fakultě.

Škola je pro blázny vyloženě živnou půdou. To mi potvrdila i Zuzana Komínková, absolventka oboru Ekonomická žurnalistika: „Každá škola nás k blázinci čas od času dovede. Občas je ale dobré trochu ubrat a vrátit se do světa normálních lidí!“ Ani studentským kolejím se bláznivci nevyhýbají, jak sám přitakává i Petr Lůžek, který na kolejích tráví většinu času.

Jak tedy udělat, abychom se bláznění vyvarovali? Na to mám hned dvě rady. Tu první jsem se dozvěděla od Zuzky: „Pokud u vás vzniká bláznovství kvůli zoufalství ze školy, musíte se začít pečlivě připravovat a mít odvahu učit se pravidelně. A když to bude z radosti, tak nijak.“ K tomu ještě Verča dodala: „Zachovejte si svůj zdravý, selský rozum. Nedávejte příliš na to, co dělají či říkají druzí. Neberte věci tak vážně a snažte se myslet pozitivně. Důležité je přebytečný nával všelijakých informací umět odbourat.“

Někdy se ale nemusíte příliš omezovat! Ať žijí blázni a vše s nimi spojené!

P.S.: Jsem normální, jen je dobré občas trochu ubrat plyn a povznést se nad tíživou realitu.

 

Je přátelství navždy?

Nedávno jsem na internetu narazila na jeden z těch citátů na tklivé fotografii, který všichni vehementně sdílejí na Facebooku, jež obsahoval sdělení: "V životě můžeš přijít o spoustu věcí, ale praví přátelé ti zůstanou navždy."

To mě dovedlo k přemýšlení nad tím, zda je skutečně přátelství tak trvalé, jak slibovala tato myšlenka.

 

Už od základní školy jsem ukončila tolik kamarádství, že by mi možná ani obě ruce nestačily. Buď jsme začali mít jiné názory, nebo jsme šli na odlišné střední a později vysoké školy, nebo se daná osoba odstěhovala do jiného města... prostě se naše cesty rozdělily.

Když jsme se ale kamarádili, slibovali jsme si, že to bude navždy.

 

Jak to, že to tedy nevyšlo?

 

Zajímalo mě, co si o tom myslí ostatní, a proto jsem vytvořila malou anonymní anketu na internetu, kde mi odpovídali přátelé z Facebooku. Naprosto všichni respondenti se shodli na tom, že mají pravé přátele, kteří by se k nim nikdy neotočili zády, a kteří by je nikdy nenechali ve štychu. Avšak někteří z dotazovaných připustili podmínku, že by nesměli udělat nějakou skutečně velkou hloupost.

 

Už to je podle mého názoru naprosto naivní představa o světě, jelikož z mé vlastní zkušenosti vím, že stačí, aby vašemu "nejlepšímu" kamarádovi přeběhlo něco přes nos a v momentě jste největšími nepřáteli.

 

Jako druhá otázka, na kterou měli respondenti odpovídat, byla "V jaké situaci nebo po čem byste dokázali opustit svého dlouholetého kamaráda?". Zde se opět objevovaly podobné odpovědi. Nejčastějším důvodem bylo "přebrání" partnera, okradení rodiny nebo zabití některého z členů rodiny.

 

Jenže, co když se váš "nejlepší" přítel začne chovat naprosto jinak? Co když už jej neodkážete ani vystát? Co když už si prostě nerozumíte?

 

Věřím, že během svého života narazím na spoustu lidí, kteří v jednu chvíli budou mými nejlepšími kamarády a hned vzápětí se ani nepozdravíme na ulici. Tak to prostě chodí... Uvítala bych však, kdyby nikdo nesliboval něco, co později nebude moci dodržet! Ale jak je donutím, že?

Jaký je život českých žurnalistů?

 

V dnešní době je pohled na žurnalisty dvojí - buď si lidé myslí, že se jedná o paparazzi, kteří neustále někde číhají na svou příležitost nachytat kohokoli s kostrou ve skříni, nebo že se jedná o moderátory, které vídáme každý den v televizi. Jenže je toto skutečně správná představa?

Žurnalista rozhodně nikde nečíhá, ani jen nemoderuje zprávy!!!

 

Vše začíná studiem. Buď má člověk vystudované gymnázium, ze kterého se rovnou vrhá na zpravodajský svět, nebo pokračuje ještě na Vysokou školu. Těch se nachází v České republice hned několik. Praha, Plzeň, Olomouc, Brno, Ostrava, Zlín... Tady všude se rodí budoucí žurnalisti, budoucí "tvořiči informací" pro náš národ. A zde je první kámen úrazu. Absolventů těchto Vysokých škol je tolik, že se v oboru uplatní jen hrstka z nich. Že si myslíte, že mají vyhráno ti s červeným diplomem a se zaplněným životopisem s nejrůznějšími praxemi? Takto by to možná fungovalo v logicky utvořeném státu, ale ne v České republice!

Většinou se uchytí pouze ti, kteří mají v jakékoliv redakci známého. Po jeho doporučení takový člověk práci dostane ani nemrkne okem. A ti ostatní?

 

Kromě novin, rádií a televizí jsou zde ještě i jiné možnosti pro žurnalisty. Tiskový mluvčí, PR redaktor, korektor, editor, grafik atd. Jenže na co tedy studovat těžké Vysoké školy, když se nakonec nemůžeme věnovat tomu, co jsme si celý život vysnili a za čím jsme si tvrdě šli?

 

I samotné Vysoké školy jsou problémem. Jelikož si jsou vědomy, že každoročně posílají do světa další a další žurnalisty, jejichž počet je neúměrně vysoký vůči naší maličkaté vlasti, snaží se jim studium všelijak znepříjemnit, aby absolvovali skutečně jen ti nejzarputilejší a nejvytrvalejší. Máme to ale za potřebí? Jakmile totiž vyjdeme školu, celý národ na nás najednou začne pohlížet jinak, nějak divně. Žurnalisti totiž nejsou moc v lásce... Stačilo udělat několik anket a zjistila jsem, že je lepší se představovat jako studentka posledního ročníku, která potřebuje odpovědi do závěrečné práce, než jako redaktorka toho či onoho periodika. Tak se mi dostalo jen pohrdavých pohledů a nadávek.

 

Takže jaký je život českých žurnalistů? Ve zkratce - od prvopočátku těžký, náročný a trnitý. Ovšem co bychom neudělali pro životní sen, že? Nebudu si zde ale pouze stěžovat... Na dráhu žurnalistiky jsem se dala dobrovolně, takže mám, co jsem chtěla. Avšak nečekala jsem, že to bude tak...

 

 

Tak, a je to tady...

 

Po roce, kdy jsem byla na praxi v Moravskoslezském deníku a kde mě moje spolu-elévka přemlouvala, abych si založila vlastní blog, jsem tak konečně učinila. Dovedlo mě k tomu několik důvodů, zejména však, že jako možná budoucí žurnalistka už teď mám toho spoustu na jazyku a chtěla bych se z toho vypsat.

 

Pokud můj blog bude někdo číst, budu ráda... Pokud však nikoho nezaujme, alespoň nikoho nepohorším. :-D

 

Abych to vzala za správný konec, nejdříve se představím. Jsem studentkou Vysoké školy báňské v Ostravě, Ekonomické fakulty, oboru Ekonomika a právo v žurnalistice. Už mám za sebou bakalářské studium Ekonomické žurnalistiky. Do budoucna jsou mé výhledy nejisté... Doufám však, že se skutečně stanu tou vysněnou žurnalistkou. Přede mnou už je pouze poslední rok studia, takže už není čas na rozmýšlení. Jenže v dnešní době prakticky desetiprocentní nezaměstnanosti, a to zejména tady, v Moravskoslezském kraji, to nevypadá zrovna růžově.

 

Moje články či příspěvky se už objevují na nejrůznějších stránkách a v novinách, takže nejsem úplně neznámou osobou.

 

Uvidíme tedy, jak to dopadne s tímto blogem...