Velké dobrodružství začíná

14. listopadu. Konečně po roce DOVOLENÁ. Tentokrát je naší cílovou destinací Singapur. Sami jsme si koupili letenky, jízdenky, ubytování, vouchery na jídlo apod. a tradá!

Naše cestování začalo už v sobotu brzo ráno. Všichni ještě spali a my už jsme vyrazili. První zastávkou bylo Brno. Na cestě žádný problém, vše fičelo podle plánu. Další zastávka byla ve Vídni. Letiště. Už se k nám dostaly informace o pátečním teroristickém útoku ve Francii. Moc radost z toho nemám, ale co vlastně člověk v takovou chvíli může dělat? 

Na letišti si dáváme oběd a až v 12:50 jdeme na odbavení. Vše zatím probíhá bez sebemenších problémů. V DutyFree zóně nám to rychle utíká, protože je všude spousta zajímavých shopíků, do kterých se samozřejmě MUSÍM podívat. :-D

15:50 a je to tady! Vyrážíme do naší další zastávky - Qatar, Doha. 5hodinový let proběhl až překvapivě v pohodě a rychle. Přelet nad Tureckem a Íránem byl také naprosto bez problémů.

V Doha je čekání už trochu delší a hlavně únavnější, protože je už poměrně pozdě.

Let v Doha je trochu opožděn, neboť čekáme na nějaké lidi... Ti se nakonec nedostavili, takže ještě čekáme, až vyndají z letadla jejich kufry (nikdy totiž letadla nevzlétnou s kuframa, které v něm nemají svého majitele).

Z Doha do Singapuru nás čeká poslední let, nejdelší. 7 hodin je náročných, ale skoro celé je prospíme.

7:30 v ČR, 14:30 v Singapuru. Konečně jsme tady! :-)

Je tu strašné horko, dusno, všude spousta lidí (asijatů).

První cesta do hotelu je trochu šok - procházíme všemi možnými obchůdky a bistry. Ze všech stran se na nás valí nejrůznější pachy (ano, skutečně pachy, ne vůně). Procházíme také prodejnou s rybami, kde se asi jedna mrcha ještě hýbala, a tak s ní zdejší prodavač třískl o podlahu. Skutečně šok. :-D

V hotelu taky vše bez problémů a tak hned jdeme prozkoumat centrum města. Je to tady velice moderní, velké, všude samé mrakodrapy (jako v New Yorku nebo v San Franciscu), krásná architektura.

12:15 v ČR, 19:15 v Singapuru. Už mám hlad! Toš jdeme někam na jídlo. Na cenu nehledíme, mám fakt velký hlad. Dáváme si thajské nudle. Úplně jiné než u nás. Zajímalo by nás, co by místní řekli na naše nudle. :-D

Po jídle to na mě už jde (únava). Tak ještě pár foteček v centru a jdeme na hotel.

Metro jsem zvládli na jedničku, koupili jsme si zdejší "Odisku" a už jezdíme jako profíci. :-) 

To je zatím ze zážitků a dojmů vše. Uvidíme zase zítra. To máme v plánu lépe a důkladněji projít centrum.

Nikdo na mě nikde nečeká

I když jsem v tuto chvíli nezaměstnaná, nějak nestíhám. Čas se samozřejmě snažím využít, jak jen to jde! Oprašuju španělštinu, posiluju ztuhlé svalstvo, piluju angličtinu a psaní článků a v neposlední řadě, a to zejména, si hledám práci. V tuto chvíli jsem již odpověděla na cca 70 inzerátů. Pro někoho, jako třeba pro mě, je to naprosto nepatrné číslo, pro někoho jiného, jako například pro mého přítele, je to obrovské a naprosto nepochopitelné číslo.

Proč jsem ale stále nezaměstnaná? V čem dělám chybu?

To se samozřejmě snažím každý den zjistit. Každý den proto alespoň částečně měním svůj životopis, každý den upravuju motivační dopis, každý den vyhledávám nejen nové možné potenciální zaměstnavatele, ale také nové informace, jak je co nejlépe oslovit. Stále však nic.

Po některých odpovědí na inzeráty je ticho po pěšině. U jiných se mi již dostalo odpovědi, ale jak si asi dovedete představit, ne pozitivní. U pár pozic jsem už však byla dokonce pozvána i na osobní pohovor.

Minulý týden jsem byla na pohovoru v Praze, tento týden pojedu do Brna, příští týden na mě zase čeká naše hlavní město. Zatím jsem ale stále ve fázi hledání práce...

Vydýchávám šok z reality

Sotva člověk s vypětím všech svých sil konečně úspěšně udělá státní závěrečné zkoušky a zapíše své jméno mezi dalších mnoho úspěšných absolventů, už se musí poprat s další životní nástrahou. Není-li totiž člověk hned po škole zaměstnán, musí do jednoho měsíce navštívit zdravotní pojišťovnu a úřad práce. Já jsem se na tyto úřady vydala hned dnes, abych zaprvé měla všechno v pořádku a abych zadruhé měla větší šanci, že si najdu nějakou práci.

Nebudu se zde rozepisovat o tom, jak to šlo a jak to probíhalo, ale musím říct, že jsem si to představovala úplně jinak. Myslela jsem si totiž, že teď konečně budu mít klid a volno a že se alespoň na chvíli budu moct věnovat zanedbávaným knížkám a románům, posilovně a dalším koníčkům, ale opak je pravdou. Zatím mi přijde, že jsem od státnic jen běhala, kvaltovala, uklízela a pořád něco vyřizovala. Ani pomalu nevím, kde mi hlava stojí... Zlaté časy studentské, kdy měl člověk jedinou povinnost, a to zajít jen jednou ročně do banky a to bylo všechno. Navíc vůbec nejsem nadšená z nabídek práce - je jich bídně málo, a to po celé České republice.

Den D - Státnicuju!!!

Tak, a je to tady!!! Trvalo to přesně 18 let, než jsem se z první třídy na základní škole dostala až sem do posledního ročníku navazujícího magisterského studia na vysoké škole. Dnešním dnem pro mne možná definitivně škola končí (takový je taky plán), nebo možná ještě pokračuje v září na opravném termínu státní závěrečné zkoušky (což samozřejmě vůbec a rozhodně nechci). 

Každopádně ten velký den D, o kterém minimálně tady referuju a píšu už několik týdnů, je tady!

5:00 - Budíček! I když před komisi předcházím až za sedm a půl hodiny, na státnicích musím být hned na začátku a taky si musím zkrášlit obličej a udělat něco na hlavě (však to znáte). :-D Přípravy na státnice už jsou tedy v plném proudu.

6:04 - Vycházíme z domu. Ještě se rozloučit s Heřmánkem, pohladit mu šťastnou ťapku, vyfotit se možná naposledy jako bakalářka a vzhůru do víru velkoměsta.

6:14 - Nastupujeme do tramvaje směrem Ostrava-Centrum, kde se nachází Ekonomická fakulta Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava.

6:50 - Přicházíme do školy.

7:00 - Pomáháme s přípravami občerstvení pro komisi

7:15 - Na potítko jde první slečna.

8:00 - První slečna předstupuje před komisi.

8:45 - První studentka už to má za sebou. Pocity má smíšené, ale spíše si myslí, že to dala. :-)

9:30 - Nervuju a opakuju.

10:00 - Stále ještě mám daleko do příchodu před komisi a stále ještě nervuju a opakuju.

10:30 - Už se to pomalu ale jistě blíží... Za chvíli půjdu na potítko.

10:35 - Šla jsem na potítko.

11:30 - Předstupovala jsem před komisi.

12:09 - Vyšla jsem od komise. Moje první pocity? Nebylo to úplně jednoduché, ale přišlo mi, že mě moc nedrtili. :-) Asi to mám...

12:45 - Poslední student odešel od komise a čekáme na výsledky...

13:10 - Stále čekáme na výsledky.

14:00 - Tak už víme výsledky!!! :-) Já to mám za samé jedničky!!! Jupííííí :-) Jinak to nedaly dvě slečny. U jedné se to už dopředu vědělo a počítalo se s tím, neboť nestíhala diplomku, a druhá je teď měsíc nově zaměstnaná a neměla na přípravu tolik času, kolik by si představovala, takže sama odhadla své síly a ani se do jednoho okruhu nepustila. Jinak to máme všichni!!! :-)

14:15 - Oslavili jsme to s komisí a vyrážíme na oběd.

... Ještě poslední fotka s fakultou...

P.S.: Je to na červený diplom!

Už mám hodnocení diplomové práce

S tím, jak se blíží státní závěrečné zkoušky, se také uzavírají všechny resty, které ještě mám ve školním informačním systému EDISON. Jedním z těchto restů bylo také hodnocení mé diplomové práce. I když jsem už před jejím odevzdáním věděla, že se mé vedoucí práce moje diplomka velmi libí, samozřejmě jsem se mohla pouze domnívat, jakou známku za ni dostanu.

Tak, a je to tady! I od mé vedoucí práce i od oponenta mám navrženou... chvilka napětí... JEDNIČKU!!! Jupííí!!! :-D Jedna část konce mého studia je tedy za mnou... Ještě musím práci obhájit, ale to už většinou bývá velice jednoduché a snadné, když máte navrženou jak od vedoucího práce, tak i od oponenta stejnou známku a k tomu všemu ještě jedničku. Samozřejmě je dobré nic nepodcenit! 

Na druhou stranu mám o jednu starost a velkou obavu méně. Teď už tedy skutečně jen a pouze udělat ty státnice, které budou zahrnovat i tu výše zmíněnou obhajobu práce. V jeden den tedy sfouknu všechno naráz a pak už budu mít vysněný klídek.

Už dopředu avizuji, že příští týden ve středu, tedy v den mých státnic, budu celý den monitorovat tady na blogu. Budu zde průběžně přidávat příspěvky, jak to zrovna vypadá, co se děje a doplňovat mé psaní budu i o obrazový materiál. Pokud tedy budete mít čas a chuť, můžete to příští týden ve středu prožívat prakticky v reálném čase se mnou. Každopádně prakticky ihned po vyhlášení výsledků se tady pochlubím, takže budete vědět skoro okamžitě, jak jsem dopadla.

Zajímavé říct někomu: "Příští týden mám státnice."

Tak už jenom týden a dva dny. To je doba, která mě dělí od možná obrovského úspěchu, nebo od obrovské prohry... Každopádně je to doba, která mě dělí od alespoň několikadenního volna. 

Už se logicky neuvěřitelně těším až to budu mít za sebou! Už se těším na to, až ten den přijdu domů a nebudu muset vůbec nic dělat (samozřejmě bráno s nadhledem a zejména ohledně učení). 

Těším se taky na to, až konečně má studijní léta skončí. Je tomu totiž už skoro 18 let, kdy jsem poprvé šla do školy. Tehdy jsme byli ještě takoví malí, neznalí světa, naivní, lehkomyslní, značně nezodpovědní a hlavně školou nepolíbeni. 

Když se podívám na tuto fotku focenou touto dobou před patnácti lety, říkám si, co by asi tehdy řeklo moje já na to, že přesně za patnáct let budu na vysoké škole a budu mít těsně před státnicemi? Co by mi asi poradilo? Co by mi na to řeklo? A byla bych z toho překvapená? 

Někteří moji bývalí spolužáci z této fotografie jsou taky na vysoké a taky mají před státnicemi, jiní zase budují kariéru a mnozí už dokonce pracují na vlastní rodině. Neuvěřitelné, kolik se toho změní za pouhých patnáct let, které jsou v lidských dějinách prakticky velmi krátkým obdobím, jenž většinou nic velkého neznamená.

Bude zajímavé se zamyslet nad minulostí za dalších patnáct let... :-) Pro teď jdu ale zase žít přítomností a přípravou na státnice.

Ve snu mě honí grafy

V minulém příspěvku jsem psala, že mě až do státnic bude strašit To datum státnic. Tak ne. Straší mě ekonomie, grafy a čísla. Dneska v noci ve snu jsem celou dobu neustále vysvětlovala, jak to funguje, co bude růst, co bude klesat, apod. Nakonec jsem se ve tři ráno musela vzbudit a jít se podívat, jak to teda je. 

Pak se mi sice podařilo usnout, ale zase se mi zdálo o tom, že jsem se učila angličtinu... Do státnic mě tedy nejspíš bude i ve snu strašit učení a škola.

(Na druhou stranu jde alespoň vidět, že mi na tom skutečně hodně záleží, že tomu věnuju hodně času, a to i toho ve spánku :-D , a že se snažím, aby výsledek u státnic byl co nejlepší)

Tak už mám termín státnic...

Ode dneška přesně za dva týdny mě čekají státní závěrečné zkoušky, tedy 27. května. Předvčerem, kdy jsem se toto datum dozvěděla, na mě opět padl neuvěřitelný stres... Do té chvíle jsem to totiž pořád brala tak, jako by to byl pouhý sen, jako by to prostě byla moje povinnost učit se, jako by ty státnice ale nikdy neměly přijít. 

Teď už je to však úplně jasné - za dva týdny se ukáže kdo s koho.

Ekonomii stále šrotím a drtím. Konečně začínám taky spoustě věcem pořádně rozumět, takže v tomto ohledu ze mě nervozita padá... Jenže na druhou stranu ten termín mě bude strašit ještě přesně dva týdny než bude po něm.

A co pak? Co po tomto termínu, na který se každodenně připravuju už dva měsíce (vlastně ne, možná se na něj připravuju od chvíle, co jsem nastoupila na vysokou)? Co až to budu mít za sebou? Pak? 

Netuším... Jakoby po tom datu měl můj život nadobro skončit... Samozřejmě je to blbost, protože pak můj život určitě nekončí! Hodně se ale bojím toho, že jakmile budu mít po státnicích, tak se mi opět jako před dvěma lety nebude vůbec nic chtít dělat. Tentokrát je ale situace poněkud komplikovanější, neboť nebudu moct mít prázdniny, jako tehdy, ale budu si muset najít práci a následně do ní budu muset pravidelně chodit. Nejbližší prázdniny, respektive dovolená tedy na mě čeká bůhví kdy...

Poslední okruh otázek ke státnicím mám za sebou

I když jsou státní závěrečné zkoušky pořád ještě poměrně daleko, dneškem jsem ukončila poslední okruh otázek ke státnicím. Zrychlila jsem trochu tempo, abych si v následujících sedmi dnech mohla znovu zopakovat nejtěžší otázky z ekonomie.

Nyní bych tedy měla umět teoreticky úplně všechno... Bohužel tomu tak není... Něco samozřejmě umím (řekla bych tak 80 % všech otázek), ale něco jsem prostě do hlavy během učení nenarvala. V následujících sedmi dnech tedy nastane drezúra a teror, v rámci kterého se budu šrotit a učit tak dlouho, dokud i ty nejtěžší otázky nebudu umět a chápat!

Já totiž mám jednu důležitou zásadu - naučit se úplně vše bez jakýchkoliv pravděpodobností, zda si tu otázku vytáhnu či nikoliv. Mnoho studentů v tomto ohledu dělá podle mě jednu zásadní chybu. Naučí se pouze nějaký výběr jednodušších otázek a ten zbytek nechávají ladem s větou, že je přece malá pravděpodobnost, že by si je vylosovali. Jenže náhoda je blbec a nikdy nevíte! Já se tedy pro jistotu učím úplně a naprosto vše bez ohledu na obtížnost nebo pravděpodobnost. Navíc na sebe všechny otázky nějak navazují a úzce spolu souvisí, takže pokud se nenaučíte například první otázku, druhou ani třetí už nepochopíte.

Žijeme strašně povrchní životy...

S výročím 70 let od skončení 2. světové války na mě padla přemýšlivá nálada. Uvědomila jsem si, že tehdejší mladí lidé v mém věku vůbec v tomto období neřešili, zda dají nebo nedají státnice, zda budou mít takovou nebo makovou komisi, zda si vytáhnou tu či onu otázku či prostě co si vezmou na sebe. Tehdy určitě mysleli na mnohem důležitější a závažnější věci, a to například na konec války, na konec útrap, na konec brutalit v koncetračních táborech, na začátek základní lidské svobody.

Dnes vlastně žijeme strašně povrchní životy. Netvrdím, že by se kvůli tomu měla vrátit válka, ale na druhou stranu si myslím, že by to občas chtělo trochu více pozastavení se nad životem a ne jen nad tím, zda potřebuju například ten či onen dotykový telefon. Nejhorší na tom je, že čím vzdálenější generace od válečných útrap, tím má stupidnější a marnotratnější životy a problémy. Někdy poslouchám ty náctileté mladé lidi v tramvaji nebo v autobusu a nepřestávám se divit, jaké blbosti řeší a co je pro ně důležité. 

Na jedné straně je krásné, že žijeme v míru, v naprosté svobodě a v klidu... Na druhou stranu trochu strachu o vlastní život by někdy dnešním mladým lidem (mě nevyjímaje) nejspíš neuškodil... Avšak všeho s mírou!!!

O státnicích teď psát nebudu!

Státnice se stále blíží, ale ještě pořád jsou celkem daleko, takže o nich pro tentokrát psát nebudu. Otevřu trochu jiné téma, které jsem tady zatím nezmínila. Jsou jimi nejrůznější školní organizace a spolky. Já sama jsem se do jednoho z nich během studia zapojila, a to konkrétně do studentského internetového magazínu Sokolská33.cz. I když má účast vyžadovala jistou dávku mého volného času, vždy se to dalo naprosto bez problémů zvládnout. A pokud mi už tekla voda do bot, mohla jsem se domluvit s editorkou, která jakožto taky studentka měla vždy maximum pochopení.

Jenže teď, těsně na konci studia, si říkám, zda jsem se neměla zapojit do více školních aktivit?! Zda jsem to neměla zkusit ve více školních organizacích a spolcích? Samozřejmě to už teď nezjistím... Pouze v koutku duše závadím těm studentům, kteří do toho skutečně šli a mají mnohem více zkušeností, zážitků a vzpomínek.

Podle mě není dnešní vysokoškolské studium pouze o učení a nekonečné dřině, ale právě i o těch spolcích a organizacích. I když je jasné, že ne každému takové aktivity sedí, myslím, že by měl každý maximálně využít všech možností, jež vysokoškolské studium nabízí. Já sama toho budu nejspíš až do konce života hořce litovat a neustále si říkat, zda by můj život nebyl jiný, kdybych to tehdy nezkusila...

Pokud si nevytáhnu dobrou otázku, tak to nedám...

Čím víc se blíží státnice, tím větší panice propadám a tím víc si taky uvědumuju, že můj život nezávisí ani tak na míře stresu, kterému budu vystavena, nebo na míře vědomostí, které se mi podaří narvat do hlavy, ale na naprosto neovlivnitelném faktoru, a to štěstí. Už v tuto chvíli totiž s maximální přesností mohu určit, které otázky jsou naprosto "v klidu" a které pokud si vytáhnu, budu hodně "vařit z vody" a ze selského rozumu. Některé poučky se totiž ne a ne za Boha nemůžu naučit. 

Už jsem dokonce zkoušela mozku vyhrožovat, že pokud se to či ono nenaučí, že ho začnu nějak mučit... Akorát v tu chvíli mě sám můj mozek vypekl, že mi nedovolil vymyslet, jak bych ho mohla mučit... Ale to ještě netuší, že v nestřežené chvilce něco vymyslím a pak ho překvapím mým záludným a ďábelským plánem!!! :-D (Vím, absurdní odstavec o naprosto nesmyslné věci, ale já už jsem skutečně u některých otázek v koncích)...

Navíc k tomu všemu už pomalu začínám zapomínat ty otázky, které jsem se učila před měsícem... :-( Chjooo... :-(

Pokud si nevytáhnu dobrou otázku, tak to nedám! A pokud k tomu všemu budou mít vyučující v komisi "rýpací" a tázací náladu, tak jsem v knedlu... :-(

A pokud se tak stane a já to nedám, tak si říkám, co se stane potom??? No radši na to nechci ani pomyslet...

Tři, dva, jeden...

(měsíc do státnic)

Do magisterských státnic na ostravské Ekonomické fakultě již zbývá pouhý jeden jediný měsíc. Pro někoho ještě stále dostatek času, pro jiného šibeniční termín k naučení se všech těch kvant informací. I když by příprava a učení se na vysoké škole mělo být průběžné, a následné účení ke státnicím pouze takovým menším zopakováním a pošimráním mozkových buněk, je tomu bohužel naopak. (Já nejsem vůbec žádnou výjimkou).

I přesto, že jsem se na každou zkoušku, zápočet či prověrku připravovala vždy několik dnů v kuse a snažila se všechno naučit jak nejlépe dovedu, teď už si prostě spoustu věcí nepamatuju. Samozřejmě, když si svoje zápisky znovu čtu a procházím, zjišťuju, že si spoustu věcí ještě někde vzadu pamatuju a že stačí pouze, jak už jsem napsala výše, "pošimrat mozkové buňky". Jenže u něčeho to vypadá, jako bych to v životě neviděla a nikdy v životě se tím nezabývala. A to je pro mě úplně nejhorší, neboť tomu musím věnovat opět 100 % času a znovu se vše pořádně a důkladně naučit jako na začátku. (Marnost)

Co bych poradila studentům před státnicemi?

Máš-li tedy i ty před státnicemi, stejně jako já, radím ti velice dobře, začni právě teď s učením! "Učením" mám ale na mysli skutečně učení, ne pouhé vypracovávání otázek a jejich "žlutění". Měsíc se sice zdá jako strááášně dlouhá doba, ale uvidíš, uteče jako voda a pak už bude "pozdě bycha honit". Navíc to ber tak, že všichni se teď šrotí na státnice, takže v tom určitě nebudeš sám/sama a nebudeš za loosera, když s tím teď začneš, a taky to ber tak, že čím více času věnuješ učení teď, tím větší šanci máš, že už si to nebudeš muset opakovat v létě a celé to martirium v září. (I když také hodně záleží na štěstí a na komisi, což v žádném případě neovlivníš, a to třeba ani celoživotním studiem...)

Diplomová práce odevzdána

Přijde mi to naprosto neuvěřitelné... Ještě nedávno jsem řešila, že nemám téma na diplomovou práci, že si nějaké musím vymyslet, že se mi nechce začínat s vypracováváním, že ještě toho mám tolik před sebou, že mě to nebaví, že mi toho ještě spoustu chybí, a teď už je ten DEN, kdy je vše za mnou!  

Diplomová práce je odevzdána!

Ten čas skutečně tak rychle letí, že to člověk ani nestíhá zpozorovat... Na jedné straně mě to celkem mrzí, že jsem si to období, kdy jsem musela psát pouze diplomku, více neužila, na druhou stranu jsem strašně ráda, že už to mám všechno za sebou a před sebou další výzvy a povinnosti.

Navíc je dnes také den, kdy jsem začala s učením dalšího a posledního okruhu státnicových otázek, jenž znamená poslední etapu ke státním závěrečným zkouškám, takže je to všechno takové poetické a symbolické.

Day Off = už toho mám plné kecky... 

Druhý okruh otázek ke státnicím již mám definitivně za sebou. Dneska si proto dávám jeden den oddych, abych si vše v hlavě uspořádala a taky abych nabrala dech a síly na poslední a poměrně nejsložitější okruh otázek, a to z ekonomie.

Jelikož poslední okruh je podle mě nejpodstatnější, nejtěžší a taky nejobsáhlejší, mám na něj vyčleněný taky nejdelší časový úsek, a to 18 dnů. Snad to tedy všechno zvládnu, všechno si to zapamatuju, všechno stihnu a pak i u státnic všechno přesně odprezentuju... Zatím ale z toho nemám moc dobrý pocit.

I když už mi i hvězdy začaly přát, neboť v komisi jsou všichni ti, které jsem si tajně přála, mám z toho nervy. Nejen, že už toho učení mám až po krk a už mě to ani nebaví, ani mi to neleze do hlavy, taky mám z toho pořád velký strach a nervy. Každý den do sebe rvu pro jistotu hořčík a ženšen korejský, což by mi mělo pomoct udržet si zdravý rozum, dobrou náladu a pevné nervy.

Každopádně tak či tak se už těším na to, až to bude všechno za mnou.

Dneska jsem odevzdala diplomku elektronicky. Zítra jdu taky odevzdat diplomovou práci, a to v tištěné a svázané podobě na katedru. Alespoň něco už budu mít z krku.

A s prací už to taky nevypadá až tak zoufale a bídně... Nejenže se mi ozývají z dalších a dalších nabídek, na které jsem reagovala, taky mě zvou na pohovory. Po škole to tedy nejspíš nebude až tak černé, jak se to mohlo na první pohled zdát.
Své tvrzení, jenž jsem na tomto blogu dříve vyřkla, proto beru částečně zpět - když máte praxi a taky vysokoškolský titul, můžete si i bez kontaktů a protekcí najít slušnou práci v oboru. Chce to ale trpělivost a čas (a možná taky změnu bydliště, neboť například v Praze hledají mnohem více žurnalistů než tady v Ostravě).

Další okruh otázek "Done"

Den se dnem sešel, čas utekl jako voda, měsíc se pomalu nachyluje ke konci... I takto by se dalo přiblížit, že další okruh otázek ke státnicím mám téměř za sebou. Z celých 25 otázek mi zbývají už poslední tři, takže už pomalu můžu začít finišovat a shrnovat moje poznatky z oblasti práva.

V této chvíli navíc umím skoro přesný počet otázek, jenž jsme měli umět k bakalářským státnicím (padesát), a to mi ještě jeden celý okruh otázek zbývá... Je toho skutečně hodně! :-( Mám pocit, že toho moc neumím a že si nedokážu vybavit otázky, které byly na začátku. Když si však otázky nalistuju, všechno se mi přesně vybaví a dokážu na to odpovědět (naštěstí)...

Už i diplomka dostává konečnou podobu. Již je vytištěná, svázaná a připravená k odevzdání. 

Jediné, co je stále do budoucna nevyřešené, je práce. Doposud jsem odpověděla na 40 inzerátů zejména z oblasti žurnalistiky, marketingu a obchodu. Z toho se mi závazně ozvali pouze ze dvou pozic. Z jedné se vyvrbila pozice do Call centra, což jsem logicky odmítla, a druhá vypadá velice slušně. 

Dnes tedy jdu na pracovní pohovor na pozici asistentky jednatele společnosti. I když to není pozice přímo odpovídající mému zaměření a oboru, nějak se začít musí! Alespoň obhlédnu, jak to na trhu práce vypadá a zase si rozšířím obzory z hledání práce. 

Na životní křižovatce...

Pokud bych měla popsat můj život v této chvíli, určitě bych řekla, že se nachází na obrovské životní křižovatce. Ta je možná největší, před kterou kdy v životě budu postavena, a určitě je zatím největší, před kterou jsem kdy stála.

Přede mnou teď vidím několik životních cest. Po státnicích se totiž mohu vydat cestou do Moravskoslezského kraje, kde bych pracovala za minimální mzdu a kde hlavně bych nejspíš nepracovala v oboru, který jsem vystudovala a který mě tak baví, nebo do Prahy, kde bych si určitě vydělávala o mnoho více a kde bych hlavně pracovala v oboru, nebo do jakékoliv jiného koutu naší vlasti či zeměkoule, kde by se sice třeba nejednalo o žádný závratný plat, ale o velice zajímavou a naplňující práci...

Nejhorší na tom je, že mě teď lákají úplně všechny cesty... A nevím, jak se rozhodnout. Každé rozhodnutí totiž má jak jedno velké plus, tak i jedno obrovské mínus, které mě právě znemožňuje výběr. Nejraději bych byla, kdyby mi někdo poradil, jak se mám rozhodnout, nebo alespoň jaké kroky bych na začátku nové životní etapy měla podniknout. Ale nikdo takový samozřejmě není...

I když se to tady vůbec nehodí, v tuto chvíli si říkám, jaké by to asi bylo "fajn", kdyby to rozhodnutí za mě udělal stát nebo politické zřízení. Vím, že bych byla asi naštvaná, že už nemám žádnou volbu, ale alespoň bych nebyla takto rozpolcená a měla bych jistotu budoucího života, kterou teď rozhodně nemám...

P.S.: Doufám, že jsem tímto příspěvkem nikoho neurazila nebo nenaštvala. Nebylo to mým záměrem!

Poslední den s žurnalistickým okruhem

(aneb jak vypadá takový jeden obyčejný den studenta před státnicemi)

Čas se opět naplnil a mě dnes čeká poslední den s žurnalistickým okruhem otázek ke státnicím. Poslední týden (a pár dnů k tomu) byl "fajn". Řešila jsem pouze žurnalistické disciplíny, myšlenky, názory a psaná i nepsaná pravidla. I když se mi to už pomalu začíná plést, díky jednostrannosti a jednolitosti témat to cca umím úplně vše. 

Ale právě díky té  jednostrannosti témat se už těším na další okruh státnicových otázek, a to těch právních. Ty budou potřebovat mnohem větší dávku přesnosti, akurátnosti, strojovosti a normativnosti, abych se vše naučila tak, jak chci.

Ve všech ohledech je život studenta před státnicemi (v mém případě to tak platí na 100 %) velice jednotvárný. Ráno v 7:00 vstát, nasnídat se, v 8:00 zasednout k učení, učit se minimálně do 10:00, od 10:00 do 11:00 opakovat naučené otázky, od 11:00 příprava oběda a samotný oběd, po obědě chvilka odpočinku a nejpozději v 15:00 zase zasednout nad učení. Takto vytrvat jak nejdéle to půjde a jak nejdéle dokáže mozek ještě přijímat nové informace a pak už nastává pouze večeře a večerní zasloužený relax například se stupidním televizním programem. Tímto způsobem teď trávím den co den a ještě takto budu trávit několik týdnů.

Mnohým lidem se tedy právem může zdát, že má student před státnicemi takové, dalo by se říct "prázdniny". Nikam nemusí chodit, protože "má přece před těmi státnicemi", nikdo ho do ničeho nenutí (pokud sám nechce), všichni kolem něj chodí po špičkách, aby ho nevytrhli z hlubokých a zadumaných myšlenek o státnicových otázkách, a nikdo nic nenamítá, když si dá tu a tam malou pauzičku, protože "toho má přece hodně". Ovšem nenechte se zmílit - už v tuto chvíli zažívají studenti muka se svými černými myšlenkami, že to nedají, že se ztrapní před komisí, nebo že budou mít hroznou komisi. A v mém případě to je ještě extrémnější, neboť se snažím naučit vše na 150 %.

Státnice se pomalu blíží, nervy začínají pracovat

Jakoby moje podvědomí přesně tušilo, co se na něj chystá. Jakoby už dopředu cítilo, že to opět nebude nic pěkného. Jakoby se mi snažilo říct, ať vezmu nohy na ramena a prchám, jak nejrychleji to půjde a nevracím se minimálně do poloviny července... Dnes v noci se mi totiž zdál naprosto příšerný sen. 

Ve stručnosti: byla jsem u státnic, moc mi to nešlo a nakonec jsem to taky nedala. Když jsem pak naprosto zdrcená čekala na chodbě na výsledky, přišla jedna vyučující s tím, že někteří studenti si svůj výstup ještě mohou opravit, ovšem já nikoliv. Navíc ani nebudu mít možnost zúčastnit se opravného termínu v září. No, hrůza...

Celý den tak začal jedním velkým "nervovým zhroucením"... Nebudu zapírat, ale bojím, bojím státnic. Největší strach však nemám ani tak z toho, že bych dostala nějakou špatnou známku, ale z toho, že bych vůbec neuspěla. Nechápu, jak to ti studenti, kteří v minulosti nedali státnice, to mohli po psychické stránce zvládnout. Já bych se nejspíš tak zhroutila, že bych to pak s největší pravděpodobností v opravném termínu ani nešla zkusit.

Kdo nezažil, nepochopí. Státnice si každý musí zažít! Na jedné straně si student může příjemně popovídat s vyučujícími, kteří pro něj byli během studia největší studnicí moudrosti. Na druhé straně se ale může pořadně zapotit pod návalem všetečných, detailních a na první pohled jasně potápějících otázek. I když se totiž student připraví na otázky sebelíp, i když umí sebevětší detaily, pokud ho chce komise potopit, potopí ho raz dva... A kromě jiného hraje velkou roli i štěstí. Vybere-li si totiž student dobrou otázku, která mu "sedne", pozná to i komise a víc do tématu nešťourá.

Zatím jsem ale ve stádiu, že je pro mě většina otázek těch "horších", neboť mám za sebou teprve třetí den učení. Toš sa uvidí, jak sa to bude vyvíjet...

Čtyři, tři, dva...

(...měsíce do státnic)

I když nechci začínat zažitým klišé, v této chvíli se to naprosto hodí... Čas letí jako splašený a je tady pro mě velice "příjemné" období učení a příprav na Státní závěrečné zkoušky. Jak vznosný název pro tak nepříjemnou "společenskou akci". Přestože do oné "úžasné" události zbývá ještě minimálně měsíc a 25 dnů, tedy dohromady nejméně 55 dnů, už dnes jsem začala šrotit první státnicové otázky. Vše mám totiž tak rozpočítané, že pokud bych dnes nezačala, nevyšlo by mi to a nakonci bych stresovala, že nestíhám opakovat nebo dočítat poslední stránky.

S čistým svědomím ale můžu říct, že je to stejná pakárna, jako během celého studia i jako během přípravy na státnice před dvěma lety. Do hlavy to moc neleze, člověka to rychle přestane bavit, ruka z poznámek rychle bolí, záda začínají protestovat, v hlavě to občas zaškube kvantem příchozích informací po měsících lelkování a ani oční víčka někdy nechtějí spolupracovat. Na druhou stranu mám pro dnešek hotovo a tři první poměrně (zatím) jednoduché otázky v hlavě. Uvidí se ale za měsíc, kdy už budu muset mít za sebou celé dva okruhy a něco málo z nejtěžšího okruhu, kterým je pro mě ekonomie.

Kromě učení mám stále v hlavě samozřejmě i diplomovou práci, která je už sice (podle mého názoru) hotová, avšak stále ještě nevytištěná, neodevzdaná a nezkontrolovaná vedoucí práce, a pak taky pořád myslím na to, kde si vlastně po škole najdu práci.

I když totiž budu mít ten můj vysněný titul Ing. (jako by to pro mě byla nějaká modla), tak nejspíš v oboru nic nenajdu a ani podle aktuálních nabídek na trhu práce to nevypadá na nic zázračného. V duchu si teď představuju, jak státnicové komisi odpovídám na jejich otázku "...a kam půjdete po škole?"

"No měla jsem velké štěstí a už za týden hledání jsem si našla práci..."

"Tak to je výborné a kde?"
"Jako uklízečka v jedné soukromé firmě..." :-(

Snad je to jen moje nejhorší noční můra, která se nikdy nesplní...

Když všichni, tak já taky...

Určitě jste to postřehli i vy... V poslední době mnoho lidí komentuje, sdílí, postuje a spoustu dalšího novou norskou reality show o výrobě oblečení v Kambodži, "Sweatshop". Tak jsem se rozhodla, že o tom také napíšu pár písmenek.

 

Nechci být rejpal, ale bohužel se v tomto případě tomu nevyhnu. I když je v Kambodži situace zdejších lidí skutečně tristní, životní podmínky hrozivé a platy minimální, myslíte si, že shlédnutím a okomentováním této reality show něco změníte?

Před nějakou dobou měl Kazma Kazmitch celkem dobrý nápad pomoct jednomu bezdomovci. Hodně se to chytlo, spousta lidí to pozitivně okomentovala, dokonce i média z toho byla nadšená. I když se Kazma po nějaké době k nápadu pomoct danému bezdomovci vrátil a případ měl opět velký ohlas, nikoho to neovlivnilo ani nenakoplo k tomu, změnit více takových životů (mě samozřejmě nevyjímaje).

 

Myslím si, že by lidé měli stát více nohama na zemi a více si uvědomovat realitu, která bohužel není tak jednoduchá a jednotvárná... Vůbec totiž není jednoduché jen tak někomu pomoct, avšak naštěstí existují organizace trpělivých a cílevědomých lidí, jako například Charita, Červený kříž, UNICEF, ADRA a další, které i přes nepřízeň úřadů, financí, papalášů a dalších pomáhají ve velkém, a díky tomu alespoň trochu udržují tu naši planetku v normálu.

Prokrastinace do mého života nepatří

Už několikrát jsem se v mém životě setkala s obdivnými komentáři na můj zápal pro každou aktivitu. Ať už se jednalo o školní povinnosti, touhu po dokonalé postavě či o sen o perfektním hraní na kytaru, vždy jsem se vše snažila dotáhnout do konce. I když samozřejmě nastaly (a to ne jednou) chvíle, kdy jsem vše chtěla zabalit, nikdy jsem se nevzdala a pokaždé jsem se snažila všechno dotáhnout do konce.

 

Mnoho lidí mi tuto moji vytrvalost, trpělivost, cílevědomost a houževnatost závidělo či ještě stále závidí. Já jsem to vždy komentovala tím, že se sama sebe neptám na to, zda chci nebo ne, prostě danou věc udělám. Po čase jsem si však uvědomila, že je zakopaný pes možná ještě trochu někde jinde. Spíše se jedná o to, že v mém životě prostě nemá prokrastinace své místo.

 

Když mám totiž slabou chvilku a nechce se mi skutečně nic dělat, neprokrastinuju sledováním oblíbených seriálů, ale vypracováváním jiných důležitých úkolů, na které by stejně dřív či později došlo. Jakmile se pak bavím s mými spolužáky či kamarády, zda už to či ono udělali, řeknou, že měli stejně jako já slabou chvilku, kterou ale vyplnili právě tím seriálem, filmem nebo knihou.

Chcete-li tedy toho v životě hodně dosáhnout, poradila bych vám prokrastinovat vypracováváním jiných důležitých úkolů. Nakonec vlastně vypracujete všechno, a to v mnohem lepším čase oproti ostatním.

Nikdy neberte diplomku/bakalářku jako nutné zlo!

Jste-li, stejně jako já, na konci studia, určitě již aktivně (či méně aktivně) pracujete na diplomové či bakalářské práci. V okruhu mých známých se však často setkávám s tím, že se mnoho studentů snaží tento úkon co nejvíc zjednodušit, zrychlit či obejít.

Nikomu samozřejmě nic nevyvracím ani nevnucuju, avšak pokud jste už jednou začali studovat vysokou školu, určitě jste již od začátku počítali a měli počítat s tím, že na konci toho všeho prostě k napsání takové práce dojde. Měli jsme tedy tři roky, případně pět let, se psychicky i fyzicky připravit na toto období.

 

Pokud se teď snažíte všemožně tuto povinnost oddálit, zjednodušit, obejít či zrychlit, věřte mi, nedopadne to nijak dobře!

Jedná se totiž o pomyslné vyvrcholení našeho mnohaletého vysokoškolského snažení, které by rozhodně mělo stát za to. I za několik let bychom si ty stránky měli se zájmem a s hrdostí procházet a klidně se s nimi pyšnit například i u našeho šéfa. Zároveň bychom si měli za každým slovem a písmenkem bezmezně stát.

 

Jenže jak si můžete stát za něčím, co pro vás napsal někdo jiný? Jak můžete být pyšní na něco, nad čím jste nestrávili skoro žádný čas? Jak můžete být hrdí na něco, co jste udělali jenom z musu? Jak si můžete se zájmem procházet něco, co po vypracování pro vás nic neznamená? Podle mého názoru tedy nikdy neberte tuto práci jako nutné zlo, ale jako něco pozitivního, co vás může posunout v životě dál, třeba i za vaše hranice!

 



Ztráty a nálezy našeho života

Nevím, jak vám, ale mě se občas stane, že ani za boha nemůžu najít to, co zrovna nejvíc potřebuju a co právě hledám. Ať už se jedná o nějaké poznámky, část oblečení, šperk či cokoliv jiného, prostě to nikde není. I když prolezu každý kout, všechny skříně i nejzapadlejší zásuvku, daná věc jakoby se vypařila.

 

Avšak po několika dnech, týdnech či dokonce měsících, když už danou věc nehledám, ji naprosto jednoduše najdu, a to navíc třeba i s bonusem dalších dříve hledaných věcí. V tu chvíli mám radost jako malé dětsko na Vánoce, protože si připadám, jako bych dostala dlouho očekávaný a vytoužený dárek.

 

Ač mě moje mamka občas nazývá "bordelářkou" a jsou tedy mé "ztráty" očekávatelné, někdy jsem v tom skutečně nevinně. Hledám věci na běžných místech, ale prostě jakoby nikdy neexistovaly. Jsou to takové moje životní "ztráty a nálezy".

 

I když jsou samozřejmě oné nálezy radostnější událostí, i ztráty mají něco do sebe. Člověk si tak totiž každodenně potvrzuje přísloví, že si nevážíme věcí, potažmo i lidí, dokud o ně nepřijdeme. Díky tomu se tedy stále udržuju při zemi a opakuju si, že nic není věčné, a proto bych si všeho měla maximálně vážit. (Na mém [ne]pořádku to však stále nic nemění :-D)

Kolik si žurnalisté vydělávají?

Se začátkem týdne zde mám trošku kontroverzní téma. Kolik si vlastně jako žurnalista můžete vydělat? Ač se to nikde oficiálně neuvádí a i když prakticky všichni "pisálci" podepisují smlouvy o mlčenlivosti, občas se sem tam nějaká ta informace dostane ven.

 

Jako žurnalista budete muset mít život poněkud skromnější. Budete-li totiž kupříkladu pracovat v Ostravě v jakémkoliv tištěném periodiku (teď mám na mysli MF Dnes, Moravskoslezský deník či Právo), přijdete si maximálně na 15 000 Kč čistého. V Praze je situace samozřejmě trošku růžovější, avšak stále žádné milióny neočekávejte. Velice podobná situace je také v rozhlasu.

 

Chcete-li si přijít na skutečně velké "love", měli byste se už od začátku profilovat jako bulvární žurnalista. Například totiž v takovém Blesku jsou nástupní platy minimálně dvakrát vyšší, nežli ve výše zmiňovaných seriózních denících. Avšak daní za takový snový plat je nutnost přestěhovat se do Prahy a snášet každodenní hnusy, které na své respondenty nebo objekty zpráv budete muset vytahovat. Podobné platy najdete například i u TV Nova nebo u TV Prima.

 

Další dobře placenou oblastí žurnalistiky je i PR. U něj je to však trochu složitější, protože hodně záleží na množství a kvalitě vámi odvedené práce. Budete-li tedy se zápalem pracovat "od nevidím, do nevidím" sedm dní v týdnu, budete si žít jako v bavlnce. Chcete-li ovšem mít alespoň jeden den v týdnu volno, budete se muset holt rozloučit s vysokým příjmem.

Jaké je ideální domácí zvířátko pro žurnalisty?

Jakožto žurnalista budete spoustu času trávit někde v práci, v terénu, nebo na nejrůznějších akcích. V takovém případě vám nezbyde mnoho volných chvil, které byste si mohli užít ve společnosti chlupatých kuliček. Avšak i tak existuje několik zvířátek, kterým vaše dlouhá nepřítomnost nebude vadit a za každou společnou chvíli budou naprosto vděčná.

 

Králíček je vhodný do bytu, domečku i na zahrádku

Jako první bych určitě doporučila králíčka. Sama jednoho mám a tak mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že se jedná o skutečně výborného společníka pro zaneprázdněné lidi. Jediné, co je pro spokojené soužití důležité, je nutnost mít králíčka stále puštěného, nebo alespoň při nejmenším mu darovat svobodu na čtyři hodiny denně.

 

 

 

 

Křeček či morče po vás toho nebudou moc chtít

Dalším zvířátkem, vhodným pro velmi zaneprázdněné lidi, je například křeček nebo morčátko. Oba si vystačí například se stejným zvířecím kamarádem a jen občas se budou dožadovat vaší zvýšené pozornosti. Nevýhodou křečka nebo morčátka je však jejich velikost - nemůžete se s nimi pomazlit stejně jako kupříkladu s králíčkem.

 

 

 

 

Had bude vděčný i za teplé akvárko a pravidelnou stravu

Nejste-li úplně z cukru, můžete si pořídit třeba takového hada. I ten může být velice dobrým společníkem a i ten vyžaduje občasnou pozornost. Co je však u něj velkým ALE, je fakt, že potřebuje kvalitní zázemí a bezchybnou ubikaci.

 

Rybičky vás po dlouhém dni perfektně uklidní

Posledními zvířátky, vhodným třeba i po hodně časově vytížené žurnalisty, jsou podle mého názoru rybičky. Ty sice stejně jako had potřebují kvalitní akvárko, zázemí a podmínky k životu, avšak budete-li se o ně starat skutečně s láskou, odvděčí se vám krásným a uklidňujícím vzhledem.

 

 

 

 

 

Já osobně musím mít zvířátko, se kterým se lze alespoň trošku pomazlit. Proto pro mě byl jasnou volbou králíček, se kterým si každé společné chvíle maximálně užívám. Jedinou nevýhodou je jeho zlobivá povaha, a to hlavně uprostřed noci... :-D Bohužel pro všechny milovníky pejsků a kočiček nejsou právě tito čtyřnozí miláčci pro časově vytížené lidi vhodní.



Spoléhejte se vždy jen sami na sebe!

V životě se určitě dostanete do spousty situací, kdy budete muset spolupracovat s ostatními. Bude se jednat například o projekt ve škole, o spolupráci na pracovišti, o sdílené úkoly s kolegy apod. I když je tato spolupráce v mnoha ohledech výborná, protože máte společně více nápadů, úkol můžete rozdělit mezi více lidí a získate tak více času pro vypracovávání svého dílku, určitě také zjistíte, že co si neuděláte sami, to prostě nemáte.

 

Stejně tak je to i u žurnalistiky. Nikdy nikomu nesvěřujte důležité úkoly, které jsou pro vás podstatné! Nikdy se na nikoho neobracejte o klíčovou pomoc! Nikdy na nikoho nedelegujte plné kompetence a zodpovědnost!

 

Mě se právě společné či sdílené úkoly stávají osudnými. Pokud zrovna nenarazím na stejně zapáleného a pracovitého kolegu, musím se i v kolektivním úkolu spolehnout pouze sama na sebe. Lidé totiž nemají moc smysl pro deadliny, pro kvalitu či pro detaily. I když je to podle mého názoru u žurnalistiky klíčové, mnohdy to tak skutečně nefunguje.

Stejně tak i v životě či v jiných profesích doporučuji udělat si vždy podstatné úkoly sám a jen zbytečnosti a jednoduché projekty přenechat ostatním. Třeba se špetkou štěstěny tak narazíte na adekvátního spolupracovníka, na kterého se do budoucna budete moct spolehnout i s náročnějšími požadavky.



Vždy, za každých okolností si plňte své sny!

Ať už vám bude v životě říkat kdokoli cokoli, nikdy, a to za žádných okolností, se nenechte přemluvit k tomu, že si přestanete plnit své sny! Každý by si je totiž měl plnit, a to bezpodmínečně!

Ať už jsou vaše sny sebemalichernější, nebo sebehloupější, nikdy si je nenechte nikým vymluvit!

 

Například chcete-li dělat žurnalistiku, nikdy se nenechte nikým obalamutit, že to nemá budoucnost, že se jí neuživíte, nebo že se budete jen trápit apod. Kdyby si lidé neplnili sny, nebyli by žádní herci, zpěváci a potažmo ani žurnalisté. Všichni by dělali "rozumná" povolání jako je například svářeč, elektrikář či účetní. Jenže někdo má prostě dar k něčemu neobvyklému, čím může být třeba i výše zmíněná žurnalistika.

 

I když vás mnoho lidí nejspíš nebude chápat, proč na svém snu tak lpíte a budou vás přesvědčovat o opaku, nikdy se jimi nenechte zmanipulovat! Žijeme jen jednou, a proto bychom měli do toho našeho života vložit všechno! Vášeň, radost, smutek, sny, zklamání, ale také štěstí!

Na druhou stranu ale ani vy sami při plnění snů nepolevujte a vkládejte do toho maximum. Pokud se vám nakonec váš sen nevyplní, nebo pokud nedosáhnete svého vysněného cíle, budete si alespoň moct s čistým svědomím říct, že jste pro to udělali všechno a můžete být tedy na sebe hrdí.

 

To například souvisí i s mojí posedlostí červeným diplomem. Žádný z mých spolužáků o něj neusiluje, ani o něj nemá zájem. Já si však myslím, že když už studuji vysokou školu, což byl jeden z mých snů, měla bych do toho vložit všechno, což zahrnuje právě i ten červený diplom. Pokud bych tak neučinila, jak to dělá 90 % studentů, připadala bych si, že zabírám místo někomu, kdo o studium skutečně moc stál, ale bohužel mu kupříkladu nevyšly přijímací zkoušky.

 

Moje životní motto zní: "Dělej v životě všechno na 200 %, protože jsme tady jenom jednou..."

Musíte být pro žurnalistiku dokonalí?

Protože prakticky každý den vidíme někde v televizi, v reklamách, na billboardech, ve videoklipech a všude jinde nádherné, dokonalé lidi, vyvstává zde otázka, zda člověk (jež chce být žurnalistou) by měl být taky tak dokonalý? K tomu se váže hned další otázka, a to, nestírá se vlastně žurnalistika s modelingem?

 

Záleží na situaci a na "specializaci"...

 

Například do takové TV Nova nebo TV Prima vás určitě nevezmou, budete-li mít morbidní obezitu, hnusné zuby a k tomu ještě například vadu řeči. Podívejte se prostě na jejich zpravodajství a hned víte, na čem jste... Bohužel... Také obsazení samotných postů moderátorů a redaktorů mluví za vše.

 

U České televize je to již jiné. Stačí být skutečně kvalitní a pracovitý reportér a práci máte jistou i s kilíčkem navíc. Stejně tak to je i u Českého rozhlasu a samozřejmě i u tištěných periodik. Čím míň jste totiž vidět, tím méně záleží na vzhledu. Jenže nemělo by to být jedno i u ostatních médií? V dnešní době bohužel ne...

 

Moje rada tedy pro toto téma zní, buď začít už na střední škole pořádně makat a pak mít otevřená dvířka všude, nebo se už od začátku studia specializovat například pouze na tištěnou nebo na rozhlasovou žurnalistiku. (Ovšem u té rozhlasové žurnalistiky musíte být navíc obdařeni i neuvěřitelně skvělým mluveným projevem, jinak je pro vás i tato oblast uzavřena...)

 

Nakonec si neodpustím videjko, které dokazuje, jak je dnešní doba zvrácená a nemožná...



Syndrom dnešní doby: Nemám čas

K tomuto příspěvku mě inspiroval jiný, avšak stejně nazvaný ze stránky Generace 21. Určitě každý se mnou bude alespoň částečně souhlasit.

V dnešní době je prostě každý maximálně vytížený a i když nikdo nestavíme jadernou elektrárnu, nebo nevymýšlíme lék proti rakovině, málokdo si udělá i v sebestupidnějším rozvrhu čas.

 

Pokud ovšem chcete dělat žurnalistiku správně, řádně a skutečně dobře, měli byste si uvědomit, že na ni budete potřebovat spoustu času. A když zde píšu "spoustu", myslím tím skutečně hodně, hodně, hodně času.

 

Ano, propásnete akce s kamarády, zajímavý film či dokument v televizi, rodinné oslavy či spoustu krásných slunečných dní. To ale k žurnalistice patří! Všichni zkušení žurnalisté vám to také určitě potvrdí. Například zaměstnanci v České televizi třeba i několik dnů za sebou nevidí denní světlo a sedí pořád zavření v kancelářích, ve střižnách nebo v režiích.

 

Avšak žurnalistika není jediná, které byste měli odevzdat volný čas, tělo a svoji duši, například i takové hubnutí by mělo být vaší velkou výplní volného času. Stejně jako u něj a u žurnalistiky totiž platí, že neexistují žádné věty typu: "Nemám čas..." nebo "Začnu až zítra!"...

Buďme vnitřně svobodní

Abyste mohli být správným žurnalistou, nebo vlastně kýmkoliv, měli byste být vnitřně svobodní. Právě to je pro tuto práci klíčové. Člověk by totiž nikdy neměl řešit, zda se na něco může zeptat a jaké to bude či může mít následky. Správný žurnalista by se prostě měl ptát, i kdyby ho to mělo stát místo.

 

Odpovědi jsou ve správné žurnalistice podstatné!

 

Pokud jste si přečetli můj předchozí článek o tom, zda jsou média vymývači mozků, je vnitřní svoboda (nejspíš) hlavním důvodem tohoto převládající stereotypu. "Pisálci" by totiž nikdy neměli usnout na vavřínech a stále by se alespoň sebe měli ptát na spoustu otázek, které by je měly dovést až ke správné a pravdivé odpovědi.

 

Moje rada tedy zní, nikdy se neohlížejte na okolí s otázkami, co si o vás budou myslet, co asi o vás budou roznášet za drby, čím vám znepříjemní život, ale vždy si tím tuplem položte otázku, proč okolí nechce, abyste právě v této věci či situaci neznali pravdu? Pokud vás vaše okolí nepodporuje v tom, co vás baví, co milujete a co děláte s láskou, rozhodně nezanechávejte dané činnosti, ale své okolí v šedi.

Žurnalisté jako nechtění profesionálové

V poslední době čím dál častěji navštěvuju nejrůznější stránky s nabídkami práce. I když to teď pro mě ještě není relevantní, už se tím tak nějak připravuju na dobu, kdy to bude aktuální. Co mě vlastně čeká? Jaké volné pozice jsou aktuálně k dispozici? Jak dlouho si asi budu hledat nějakou práci? To jsou aktuálně otázky, které se mi honí hlavou...

 

Pokud vystudujete žurnalistiku stejně jako já a stejně jako já nemáte žádnou dopředu smluvenou práci, nejspíš vás stejně jako mě jímá strach, děs a bázeň. Podíváte-li se totiž na nabídky práce, prakticky nikde, ani na stránkách samotných médií, nenajdete žádnou nabídku, která by se aspoň trochu přibližovala tomu, co jsme tak těžce vystudovali.

 

Co tedy budeme dělat? Budeme s diplomem, s horou znalostí, s nějakou praxí a budeme nežádoucí.

 

Pokud se podíváte na jakékoliv jiné nabídky práce, je toho v současnosti dostatek. Sekretářka, asistentka, operátorka, prodavačka, obchodní zástupce... Jenže nezavřeme si touto volbou už navždy dvířka do světa žurnalistiky?

Po dlouhé době se zase vracím...

 

Dlouho jsem tady nic nepsala... Bylo tomu tak proto, že jsem se věnovala zejména škole.

Právě jsem v posledním ročníku na vysoké, a to si chce každý ukončit resty, uzavřít všechny předměty a začít minimálně nový semestr s čistým štítem.

Mě se povedl dokonce nový rok s čistým štítem. Ještě v prosinci jsem totiž uzavřela všechny předměty, ukončila všechny brigády a časově náročné práce, které by mě před státnicemi brzdily, a pozastavila všechny zbytečné volnočasové aktivity (např. umývání oken, vytírání, čtení knih = beletrie) :-D .

 

Od ledna se tedy plně věnuji pouze diplomové práci a přípravám na státnice. K mému překvapení mi to zase tolik času nezabírá a už teď mám víc než polovinu diplomky hotové. Mohu se tedy alespoň okrajově a občasně věnovat i tomuto blogu, kde se budu průběžně, až do získání plnohodnotného zaměstnání, věnovat tématům "Jak udělat co nejlépe vysokoškolské státnice?" a "Jak si co nejrychleji najít po škole dobrou práci?" (a případně dalším méně závažným tématům).

 

Už teď jsou totiž pro mě tyto dvě otázky nejdůležitější součástí života. První z nich je pro mě klíčová proto, že mám našlápnuto na červený diplom, který samozřejmě chci. Druhá z nich je podstatná proto, že aktuálně nemám smluvenou ani "před-domluvenou" žádnou dobře placenou ani zajímavou práci a tak po vysoké nejspíš budu chvíli "na dlažbě".

Zatím si obě otázky pouze opakuju v hlavě a vymýšlím nejrůznější scénáře, jak to všechno dopadne. Samotná jejich realizace padne až na měsíc březen, kdy si naplno začnu plnit všechny mé sny, plány, představy a předsevzetí.

Jsou média vymývači mozků?

Všude okolo neustále slýchám, že média jsou lživá, že vymývají mozky svých diváků/posluchačů/čtenářů, že se jim nedá věřit a že jsou prostě pouze od toho, aby bavila a "informovala" o životě slavných. Jenže realita může být mnohem složitější...

Jelikož se studiu médií plně věnuju už pátým rokem a jelikož už mám za sebou několik seminárních prací na téma "Manipulace, přesvědčování a persvaze ze strany médií", musím objektivně říct, že se jim skutečně někdy objektivnost, přesnost a nestrannost článků či příspěvků nedaří. Nelze ovšem paušalizovat a tvrdit, že jsou všechna média lživá a že se jim tudíž nedá věřit.

Někdy prostě vyřknete svůj předpoklad či názor k rozšíření všude slibované plurality názorů, zrovna se to nepovede tak, jak jste předpokládali, a jste za to penalizováni.

Kupříkladu taková Česká televize se hodně snaží, aby vše, co odvysílá, bylo podloženo alespoň dvěma fundovanými názory. Lze si toho všimnout například u soudních kauz, u kterých nemůžete ještě před rozsudkem tvrdit, že ten či onen je vinen. Dalším důkazem jsou vždy alespoň dva hosté či respondenti u ostatních témat. Podobně je tomu třeba i u Českého rozhlasu a pak u jednotlivých novinářů.
Každý totiž pracuje trochu jinak, než kolegové. Když jsem byla na praxi v Moravskoslezském deníku, snažila jsem se vždy k danému tématu najít alespoň dva respondenty s odlišnými názory, aby nemohlo dojít k manipulaci se čtenářem. Co mě však překvapilo, bylo to, že to ode mě nikdo neočekával, ani to nikdo nepožadoval. Kdybych tedy zůstala v tomto periodiku i nadále, nejspíš by se po (dlouhém) čase stalo to, že bych se na tento způsob práce "vykašlala" a psala články (méně závažných témat) pouze s jedním názorem.
Jak se říká: "Daj mi, Bože, lahko!"
Takto je to ale samozřejmě VELICE špatně!

Pokud bych tedy měla odpovědět na otázku, zda jsou média vymývači mozků, řekla bych asi to, že to nejsou média, která "lžou", ale jednotliví novináři, kteří zlenivěli a místo dvou a více respondentů kontaktují pouze jednoho.