Zajímavé říct někomu: "Příští týden mám státnice."

Tak už jenom týden a dva dny. To je doba, která mě dělí od možná obrovského úspěchu, nebo od obrovské prohry... Každopádně je to doba, která mě dělí od alespoň několikadenního volna. 

Už se logicky neuvěřitelně těším až to budu mít za sebou! Už se těším na to, až ten den přijdu domů a nebudu muset vůbec nic dělat (samozřejmě bráno s nadhledem a zejména ohledně učení). 

Těším se taky na to, až konečně má studijní léta skončí. Je tomu totiž už skoro 18 let, kdy jsem poprvé šla do školy. Tehdy jsme byli ještě takoví malí, neznalí světa, naivní, lehkomyslní, značně nezodpovědní a hlavně školou nepolíbeni. 

Když se podívám na tuto fotku focenou touto dobou před patnácti lety, říkám si, co by asi tehdy řeklo moje já na to, že přesně za patnáct let budu na vysoké škole a budu mít těsně před státnicemi? Co by mi asi poradilo? Co by mi na to řeklo? A byla bych z toho překvapená? 

Někteří moji bývalí spolužáci z této fotografie jsou taky na vysoké a taky mají před státnicemi, jiní zase budují kariéru a mnozí už dokonce pracují na vlastní rodině. Neuvěřitelné, kolik se toho změní za pouhých patnáct let, které jsou v lidských dějinách prakticky velmi krátkým obdobím, jenž většinou nic velkého neznamená.

Bude zajímavé se zamyslet nad minulostí za dalších patnáct let... :-) Pro teď jdu ale zase žít přítomností a přípravou na státnice.