Když všichni, tak já taky...

Určitě jste to postřehli i vy... V poslední době mnoho lidí komentuje, sdílí, postuje a spoustu dalšího novou norskou reality show o výrobě oblečení v Kambodži, "Sweatshop". Tak jsem se rozhodla, že o tom také napíšu pár písmenek.

 

Nechci být rejpal, ale bohužel se v tomto případě tomu nevyhnu. I když je v Kambodži situace zdejších lidí skutečně tristní, životní podmínky hrozivé a platy minimální, myslíte si, že shlédnutím a okomentováním této reality show něco změníte?

Před nějakou dobou měl Kazma Kazmitch celkem dobrý nápad pomoct jednomu bezdomovci. Hodně se to chytlo, spousta lidí to pozitivně okomentovala, dokonce i média z toho byla nadšená. I když se Kazma po nějaké době k nápadu pomoct danému bezdomovci vrátil a případ měl opět velký ohlas, nikoho to neovlivnilo ani nenakoplo k tomu, změnit více takových životů (mě samozřejmě nevyjímaje).

 

Myslím si, že by lidé měli stát více nohama na zemi a více si uvědomovat realitu, která bohužel není tak jednoduchá a jednotvárná... Vůbec totiž není jednoduché jen tak někomu pomoct, avšak naštěstí existují organizace trpělivých a cílevědomých lidí, jako například Charita, Červený kříž, UNICEF, ADRA a další, které i přes nepřízeň úřadů, financí, papalášů a dalších pomáhají ve velkém, a díky tomu alespoň trochu udržují tu naši planetku v normálu.

Prokrastinace do mého života nepatří

Už několikrát jsem se v mém životě setkala s obdivnými komentáři na můj zápal pro každou aktivitu. Ať už se jednalo o školní povinnosti, touhu po dokonalé postavě či o sen o perfektním hraní na kytaru, vždy jsem se vše snažila dotáhnout do konce. I když samozřejmě nastaly (a to ne jednou) chvíle, kdy jsem vše chtěla zabalit, nikdy jsem se nevzdala a pokaždé jsem se snažila všechno dotáhnout do konce.

 

Mnoho lidí mi tuto moji vytrvalost, trpělivost, cílevědomost a houževnatost závidělo či ještě stále závidí. Já jsem to vždy komentovala tím, že se sama sebe neptám na to, zda chci nebo ne, prostě danou věc udělám. Po čase jsem si však uvědomila, že je zakopaný pes možná ještě trochu někde jinde. Spíše se jedná o to, že v mém životě prostě nemá prokrastinace své místo.

 

Když mám totiž slabou chvilku a nechce se mi skutečně nic dělat, neprokrastinuju sledováním oblíbených seriálů, ale vypracováváním jiných důležitých úkolů, na které by stejně dřív či později došlo. Jakmile se pak bavím s mými spolužáky či kamarády, zda už to či ono udělali, řeknou, že měli stejně jako já slabou chvilku, kterou ale vyplnili právě tím seriálem, filmem nebo knihou.

Chcete-li tedy toho v životě hodně dosáhnout, poradila bych vám prokrastinovat vypracováváním jiných důležitých úkolů. Nakonec vlastně vypracujete všechno, a to v mnohem lepším čase oproti ostatním.

Nikdy neberte diplomku/bakalářku jako nutné zlo!

Jste-li, stejně jako já, na konci studia, určitě již aktivně (či méně aktivně) pracujete na diplomové či bakalářské práci. V okruhu mých známých se však často setkávám s tím, že se mnoho studentů snaží tento úkon co nejvíc zjednodušit, zrychlit či obejít.

Nikomu samozřejmě nic nevyvracím ani nevnucuju, avšak pokud jste už jednou začali studovat vysokou školu, určitě jste již od začátku počítali a měli počítat s tím, že na konci toho všeho prostě k napsání takové práce dojde. Měli jsme tedy tři roky, případně pět let, se psychicky i fyzicky připravit na toto období.

 

Pokud se teď snažíte všemožně tuto povinnost oddálit, zjednodušit, obejít či zrychlit, věřte mi, nedopadne to nijak dobře!

Jedná se totiž o pomyslné vyvrcholení našeho mnohaletého vysokoškolského snažení, které by rozhodně mělo stát za to. I za několik let bychom si ty stránky měli se zájmem a s hrdostí procházet a klidně se s nimi pyšnit například i u našeho šéfa. Zároveň bychom si měli za každým slovem a písmenkem bezmezně stát.

 

Jenže jak si můžete stát za něčím, co pro vás napsal někdo jiný? Jak můžete být pyšní na něco, nad čím jste nestrávili skoro žádný čas? Jak můžete být hrdí na něco, co jste udělali jenom z musu? Jak si můžete se zájmem procházet něco, co po vypracování pro vás nic neznamená? Podle mého názoru tedy nikdy neberte tuto práci jako nutné zlo, ale jako něco pozitivního, co vás může posunout v životě dál, třeba i za vaše hranice!

 



Ztráty a nálezy našeho života

Nevím, jak vám, ale mě se občas stane, že ani za boha nemůžu najít to, co zrovna nejvíc potřebuju a co právě hledám. Ať už se jedná o nějaké poznámky, část oblečení, šperk či cokoliv jiného, prostě to nikde není. I když prolezu každý kout, všechny skříně i nejzapadlejší zásuvku, daná věc jakoby se vypařila.

 

Avšak po několika dnech, týdnech či dokonce měsících, když už danou věc nehledám, ji naprosto jednoduše najdu, a to navíc třeba i s bonusem dalších dříve hledaných věcí. V tu chvíli mám radost jako malé dětsko na Vánoce, protože si připadám, jako bych dostala dlouho očekávaný a vytoužený dárek.

 

Ač mě moje mamka občas nazývá "bordelářkou" a jsou tedy mé "ztráty" očekávatelné, někdy jsem v tom skutečně nevinně. Hledám věci na běžných místech, ale prostě jakoby nikdy neexistovaly. Jsou to takové moje životní "ztráty a nálezy".

 

I když jsou samozřejmě oné nálezy radostnější událostí, i ztráty mají něco do sebe. Člověk si tak totiž každodenně potvrzuje přísloví, že si nevážíme věcí, potažmo i lidí, dokud o ně nepřijdeme. Díky tomu se tedy stále udržuju při zemi a opakuju si, že nic není věčné, a proto bych si všeho měla maximálně vážit. (Na mém [ne]pořádku to však stále nic nemění :-D)

Kolik si žurnalisté vydělávají?

Se začátkem týdne zde mám trošku kontroverzní téma. Kolik si vlastně jako žurnalista můžete vydělat? Ač se to nikde oficiálně neuvádí a i když prakticky všichni "pisálci" podepisují smlouvy o mlčenlivosti, občas se sem tam nějaká ta informace dostane ven.

 

Jako žurnalista budete muset mít život poněkud skromnější. Budete-li totiž kupříkladu pracovat v Ostravě v jakémkoliv tištěném periodiku (teď mám na mysli MF Dnes, Moravskoslezský deník či Právo), přijdete si maximálně na 15 000 Kč čistého. V Praze je situace samozřejmě trošku růžovější, avšak stále žádné milióny neočekávejte. Velice podobná situace je také v rozhlasu.

 

Chcete-li si přijít na skutečně velké "love", měli byste se už od začátku profilovat jako bulvární žurnalista. Například totiž v takovém Blesku jsou nástupní platy minimálně dvakrát vyšší, nežli ve výše zmiňovaných seriózních denících. Avšak daní za takový snový plat je nutnost přestěhovat se do Prahy a snášet každodenní hnusy, které na své respondenty nebo objekty zpráv budete muset vytahovat. Podobné platy najdete například i u TV Nova nebo u TV Prima.

 

Další dobře placenou oblastí žurnalistiky je i PR. U něj je to však trochu složitější, protože hodně záleží na množství a kvalitě vámi odvedené práce. Budete-li tedy se zápalem pracovat "od nevidím, do nevidím" sedm dní v týdnu, budete si žít jako v bavlnce. Chcete-li ovšem mít alespoň jeden den v týdnu volno, budete se muset holt rozloučit s vysokým příjmem.

Jaké je ideální domácí zvířátko pro žurnalisty?

Jakožto žurnalista budete spoustu času trávit někde v práci, v terénu, nebo na nejrůznějších akcích. V takovém případě vám nezbyde mnoho volných chvil, které byste si mohli užít ve společnosti chlupatých kuliček. Avšak i tak existuje několik zvířátek, kterým vaše dlouhá nepřítomnost nebude vadit a za každou společnou chvíli budou naprosto vděčná.

 

Králíček je vhodný do bytu, domečku i na zahrádku

Jako první bych určitě doporučila králíčka. Sama jednoho mám a tak mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že se jedná o skutečně výborného společníka pro zaneprázdněné lidi. Jediné, co je pro spokojené soužití důležité, je nutnost mít králíčka stále puštěného, nebo alespoň při nejmenším mu darovat svobodu na čtyři hodiny denně.

 

 

 

 

Křeček či morče po vás toho nebudou moc chtít

Dalším zvířátkem, vhodným pro velmi zaneprázdněné lidi, je například křeček nebo morčátko. Oba si vystačí například se stejným zvířecím kamarádem a jen občas se budou dožadovat vaší zvýšené pozornosti. Nevýhodou křečka nebo morčátka je však jejich velikost - nemůžete se s nimi pomazlit stejně jako kupříkladu s králíčkem.

 

 

 

 

Had bude vděčný i za teplé akvárko a pravidelnou stravu

Nejste-li úplně z cukru, můžete si pořídit třeba takového hada. I ten může být velice dobrým společníkem a i ten vyžaduje občasnou pozornost. Co je však u něj velkým ALE, je fakt, že potřebuje kvalitní zázemí a bezchybnou ubikaci.

 

Rybičky vás po dlouhém dni perfektně uklidní

Posledními zvířátky, vhodným třeba i po hodně časově vytížené žurnalisty, jsou podle mého názoru rybičky. Ty sice stejně jako had potřebují kvalitní akvárko, zázemí a podmínky k životu, avšak budete-li se o ně starat skutečně s láskou, odvděčí se vám krásným a uklidňujícím vzhledem.

 

 

 

 

 

Já osobně musím mít zvířátko, se kterým se lze alespoň trošku pomazlit. Proto pro mě byl jasnou volbou králíček, se kterým si každé společné chvíle maximálně užívám. Jedinou nevýhodou je jeho zlobivá povaha, a to hlavně uprostřed noci... :-D Bohužel pro všechny milovníky pejsků a kočiček nejsou právě tito čtyřnozí miláčci pro časově vytížené lidi vhodní.



Spoléhejte se vždy jen sami na sebe!

V životě se určitě dostanete do spousty situací, kdy budete muset spolupracovat s ostatními. Bude se jednat například o projekt ve škole, o spolupráci na pracovišti, o sdílené úkoly s kolegy apod. I když je tato spolupráce v mnoha ohledech výborná, protože máte společně více nápadů, úkol můžete rozdělit mezi více lidí a získate tak více času pro vypracovávání svého dílku, určitě také zjistíte, že co si neuděláte sami, to prostě nemáte.

 

Stejně tak je to i u žurnalistiky. Nikdy nikomu nesvěřujte důležité úkoly, které jsou pro vás podstatné! Nikdy se na nikoho neobracejte o klíčovou pomoc! Nikdy na nikoho nedelegujte plné kompetence a zodpovědnost!

 

Mě se právě společné či sdílené úkoly stávají osudnými. Pokud zrovna nenarazím na stejně zapáleného a pracovitého kolegu, musím se i v kolektivním úkolu spolehnout pouze sama na sebe. Lidé totiž nemají moc smysl pro deadliny, pro kvalitu či pro detaily. I když je to podle mého názoru u žurnalistiky klíčové, mnohdy to tak skutečně nefunguje.

Stejně tak i v životě či v jiných profesích doporučuji udělat si vždy podstatné úkoly sám a jen zbytečnosti a jednoduché projekty přenechat ostatním. Třeba se špetkou štěstěny tak narazíte na adekvátního spolupracovníka, na kterého se do budoucna budete moct spolehnout i s náročnějšími požadavky.



Vždy, za každých okolností si plňte své sny!

Ať už vám bude v životě říkat kdokoli cokoli, nikdy, a to za žádných okolností, se nenechte přemluvit k tomu, že si přestanete plnit své sny! Každý by si je totiž měl plnit, a to bezpodmínečně!

Ať už jsou vaše sny sebemalichernější, nebo sebehloupější, nikdy si je nenechte nikým vymluvit!

 

Například chcete-li dělat žurnalistiku, nikdy se nenechte nikým obalamutit, že to nemá budoucnost, že se jí neuživíte, nebo že se budete jen trápit apod. Kdyby si lidé neplnili sny, nebyli by žádní herci, zpěváci a potažmo ani žurnalisté. Všichni by dělali "rozumná" povolání jako je například svářeč, elektrikář či účetní. Jenže někdo má prostě dar k něčemu neobvyklému, čím může být třeba i výše zmíněná žurnalistika.

 

I když vás mnoho lidí nejspíš nebude chápat, proč na svém snu tak lpíte a budou vás přesvědčovat o opaku, nikdy se jimi nenechte zmanipulovat! Žijeme jen jednou, a proto bychom měli do toho našeho života vložit všechno! Vášeň, radost, smutek, sny, zklamání, ale také štěstí!

Na druhou stranu ale ani vy sami při plnění snů nepolevujte a vkládejte do toho maximum. Pokud se vám nakonec váš sen nevyplní, nebo pokud nedosáhnete svého vysněného cíle, budete si alespoň moct s čistým svědomím říct, že jste pro to udělali všechno a můžete být tedy na sebe hrdí.

 

To například souvisí i s mojí posedlostí červeným diplomem. Žádný z mých spolužáků o něj neusiluje, ani o něj nemá zájem. Já si však myslím, že když už studuji vysokou školu, což byl jeden z mých snů, měla bych do toho vložit všechno, což zahrnuje právě i ten červený diplom. Pokud bych tak neučinila, jak to dělá 90 % studentů, připadala bych si, že zabírám místo někomu, kdo o studium skutečně moc stál, ale bohužel mu kupříkladu nevyšly přijímací zkoušky.

 

Moje životní motto zní: "Dělej v životě všechno na 200 %, protože jsme tady jenom jednou..."

Musíte být pro žurnalistiku dokonalí?

Protože prakticky každý den vidíme někde v televizi, v reklamách, na billboardech, ve videoklipech a všude jinde nádherné, dokonalé lidi, vyvstává zde otázka, zda člověk (jež chce být žurnalistou) by měl být taky tak dokonalý? K tomu se váže hned další otázka, a to, nestírá se vlastně žurnalistika s modelingem?

 

Záleží na situaci a na "specializaci"...

 

Například do takové TV Nova nebo TV Prima vás určitě nevezmou, budete-li mít morbidní obezitu, hnusné zuby a k tomu ještě například vadu řeči. Podívejte se prostě na jejich zpravodajství a hned víte, na čem jste... Bohužel... Také obsazení samotných postů moderátorů a redaktorů mluví za vše.

 

U České televize je to již jiné. Stačí být skutečně kvalitní a pracovitý reportér a práci máte jistou i s kilíčkem navíc. Stejně tak to je i u Českého rozhlasu a samozřejmě i u tištěných periodik. Čím míň jste totiž vidět, tím méně záleží na vzhledu. Jenže nemělo by to být jedno i u ostatních médií? V dnešní době bohužel ne...

 

Moje rada tedy pro toto téma zní, buď začít už na střední škole pořádně makat a pak mít otevřená dvířka všude, nebo se už od začátku studia specializovat například pouze na tištěnou nebo na rozhlasovou žurnalistiku. (Ovšem u té rozhlasové žurnalistiky musíte být navíc obdařeni i neuvěřitelně skvělým mluveným projevem, jinak je pro vás i tato oblast uzavřena...)

 

Nakonec si neodpustím videjko, které dokazuje, jak je dnešní doba zvrácená a nemožná...



Syndrom dnešní doby: Nemám čas

K tomuto příspěvku mě inspiroval jiný, avšak stejně nazvaný ze stránky Generace 21. Určitě každý se mnou bude alespoň částečně souhlasit.

V dnešní době je prostě každý maximálně vytížený a i když nikdo nestavíme jadernou elektrárnu, nebo nevymýšlíme lék proti rakovině, málokdo si udělá i v sebestupidnějším rozvrhu čas.

 

Pokud ovšem chcete dělat žurnalistiku správně, řádně a skutečně dobře, měli byste si uvědomit, že na ni budete potřebovat spoustu času. A když zde píšu "spoustu", myslím tím skutečně hodně, hodně, hodně času.

 

Ano, propásnete akce s kamarády, zajímavý film či dokument v televizi, rodinné oslavy či spoustu krásných slunečných dní. To ale k žurnalistice patří! Všichni zkušení žurnalisté vám to také určitě potvrdí. Například zaměstnanci v České televizi třeba i několik dnů za sebou nevidí denní světlo a sedí pořád zavření v kancelářích, ve střižnách nebo v režiích.

 

Avšak žurnalistika není jediná, které byste měli odevzdat volný čas, tělo a svoji duši, například i takové hubnutí by mělo být vaší velkou výplní volného času. Stejně jako u něj a u žurnalistiky totiž platí, že neexistují žádné věty typu: "Nemám čas..." nebo "Začnu až zítra!"...

Buďme vnitřně svobodní

Abyste mohli být správným žurnalistou, nebo vlastně kýmkoliv, měli byste být vnitřně svobodní. Právě to je pro tuto práci klíčové. Člověk by totiž nikdy neměl řešit, zda se na něco může zeptat a jaké to bude či může mít následky. Správný žurnalista by se prostě měl ptát, i kdyby ho to mělo stát místo.

 

Odpovědi jsou ve správné žurnalistice podstatné!

 

Pokud jste si přečetli můj předchozí článek o tom, zda jsou média vymývači mozků, je vnitřní svoboda (nejspíš) hlavním důvodem tohoto převládající stereotypu. "Pisálci" by totiž nikdy neměli usnout na vavřínech a stále by se alespoň sebe měli ptát na spoustu otázek, které by je měly dovést až ke správné a pravdivé odpovědi.

 

Moje rada tedy zní, nikdy se neohlížejte na okolí s otázkami, co si o vás budou myslet, co asi o vás budou roznášet za drby, čím vám znepříjemní život, ale vždy si tím tuplem položte otázku, proč okolí nechce, abyste právě v této věci či situaci neznali pravdu? Pokud vás vaše okolí nepodporuje v tom, co vás baví, co milujete a co děláte s láskou, rozhodně nezanechávejte dané činnosti, ale své okolí v šedi.

Žurnalisté jako nechtění profesionálové

V poslední době čím dál častěji navštěvuju nejrůznější stránky s nabídkami práce. I když to teď pro mě ještě není relevantní, už se tím tak nějak připravuju na dobu, kdy to bude aktuální. Co mě vlastně čeká? Jaké volné pozice jsou aktuálně k dispozici? Jak dlouho si asi budu hledat nějakou práci? To jsou aktuálně otázky, které se mi honí hlavou...

 

Pokud vystudujete žurnalistiku stejně jako já a stejně jako já nemáte žádnou dopředu smluvenou práci, nejspíš vás stejně jako mě jímá strach, děs a bázeň. Podíváte-li se totiž na nabídky práce, prakticky nikde, ani na stránkách samotných médií, nenajdete žádnou nabídku, která by se aspoň trochu přibližovala tomu, co jsme tak těžce vystudovali.

 

Co tedy budeme dělat? Budeme s diplomem, s horou znalostí, s nějakou praxí a budeme nežádoucí.

 

Pokud se podíváte na jakékoliv jiné nabídky práce, je toho v současnosti dostatek. Sekretářka, asistentka, operátorka, prodavačka, obchodní zástupce... Jenže nezavřeme si touto volbou už navždy dvířka do světa žurnalistiky?

Po dlouhé době se zase vracím...

 

Dlouho jsem tady nic nepsala... Bylo tomu tak proto, že jsem se věnovala zejména škole.

Právě jsem v posledním ročníku na vysoké, a to si chce každý ukončit resty, uzavřít všechny předměty a začít minimálně nový semestr s čistým štítem.

Mě se povedl dokonce nový rok s čistým štítem. Ještě v prosinci jsem totiž uzavřela všechny předměty, ukončila všechny brigády a časově náročné práce, které by mě před státnicemi brzdily, a pozastavila všechny zbytečné volnočasové aktivity (např. umývání oken, vytírání, čtení knih = beletrie) :-D .

 

Od ledna se tedy plně věnuji pouze diplomové práci a přípravám na státnice. K mému překvapení mi to zase tolik času nezabírá a už teď mám víc než polovinu diplomky hotové. Mohu se tedy alespoň okrajově a občasně věnovat i tomuto blogu, kde se budu průběžně, až do získání plnohodnotného zaměstnání, věnovat tématům "Jak udělat co nejlépe vysokoškolské státnice?" a "Jak si co nejrychleji najít po škole dobrou práci?" (a případně dalším méně závažným tématům).

 

Už teď jsou totiž pro mě tyto dvě otázky nejdůležitější součástí života. První z nich je pro mě klíčová proto, že mám našlápnuto na červený diplom, který samozřejmě chci. Druhá z nich je podstatná proto, že aktuálně nemám smluvenou ani "před-domluvenou" žádnou dobře placenou ani zajímavou práci a tak po vysoké nejspíš budu chvíli "na dlažbě".

Zatím si obě otázky pouze opakuju v hlavě a vymýšlím nejrůznější scénáře, jak to všechno dopadne. Samotná jejich realizace padne až na měsíc březen, kdy si naplno začnu plnit všechny mé sny, plány, představy a předsevzetí.

Jsou média vymývači mozků?

Všude okolo neustále slýchám, že média jsou lživá, že vymývají mozky svých diváků/posluchačů/čtenářů, že se jim nedá věřit a že jsou prostě pouze od toho, aby bavila a "informovala" o životě slavných. Jenže realita může být mnohem složitější...

Jelikož se studiu médií plně věnuju už pátým rokem a jelikož už mám za sebou několik seminárních prací na téma "Manipulace, přesvědčování a persvaze ze strany médií", musím objektivně říct, že se jim skutečně někdy objektivnost, přesnost a nestrannost článků či příspěvků nedaří. Nelze ovšem paušalizovat a tvrdit, že jsou všechna média lživá a že se jim tudíž nedá věřit.

Někdy prostě vyřknete svůj předpoklad či názor k rozšíření všude slibované plurality názorů, zrovna se to nepovede tak, jak jste předpokládali, a jste za to penalizováni.

Kupříkladu taková Česká televize se hodně snaží, aby vše, co odvysílá, bylo podloženo alespoň dvěma fundovanými názory. Lze si toho všimnout například u soudních kauz, u kterých nemůžete ještě před rozsudkem tvrdit, že ten či onen je vinen. Dalším důkazem jsou vždy alespoň dva hosté či respondenti u ostatních témat. Podobně je tomu třeba i u Českého rozhlasu a pak u jednotlivých novinářů.
Každý totiž pracuje trochu jinak, než kolegové. Když jsem byla na praxi v Moravskoslezském deníku, snažila jsem se vždy k danému tématu najít alespoň dva respondenty s odlišnými názory, aby nemohlo dojít k manipulaci se čtenářem. Co mě však překvapilo, bylo to, že to ode mě nikdo neočekával, ani to nikdo nepožadoval. Kdybych tedy zůstala v tomto periodiku i nadále, nejspíš by se po (dlouhém) čase stalo to, že bych se na tento způsob práce "vykašlala" a psala články (méně závažných témat) pouze s jedním názorem.
Jak se říká: "Daj mi, Bože, lahko!"
Takto je to ale samozřejmě VELICE špatně!

Pokud bych tedy měla odpovědět na otázku, zda jsou média vymývači mozků, řekla bych asi to, že to nejsou média, která "lžou", ale jednotliví novináři, kteří zlenivěli a místo dvou a více respondentů kontaktují pouze jednoho.