Tři, dva, jeden...

(měsíc do státnic)

Do magisterských státnic na ostravské Ekonomické fakultě již zbývá pouhý jeden jediný měsíc. Pro někoho ještě stále dostatek času, pro jiného šibeniční termín k naučení se všech těch kvant informací. I když by příprava a učení se na vysoké škole mělo být průběžné, a následné účení ke státnicím pouze takovým menším zopakováním a pošimráním mozkových buněk, je tomu bohužel naopak. (Já nejsem vůbec žádnou výjimkou).

I přesto, že jsem se na každou zkoušku, zápočet či prověrku připravovala vždy několik dnů v kuse a snažila se všechno naučit jak nejlépe dovedu, teď už si prostě spoustu věcí nepamatuju. Samozřejmě, když si svoje zápisky znovu čtu a procházím, zjišťuju, že si spoustu věcí ještě někde vzadu pamatuju a že stačí pouze, jak už jsem napsala výše, "pošimrat mozkové buňky". Jenže u něčeho to vypadá, jako bych to v životě neviděla a nikdy v životě se tím nezabývala. A to je pro mě úplně nejhorší, neboť tomu musím věnovat opět 100 % času a znovu se vše pořádně a důkladně naučit jako na začátku. (Marnost)

Co bych poradila studentům před státnicemi?

Máš-li tedy i ty před státnicemi, stejně jako já, radím ti velice dobře, začni právě teď s učením! "Učením" mám ale na mysli skutečně učení, ne pouhé vypracovávání otázek a jejich "žlutění". Měsíc se sice zdá jako strááášně dlouhá doba, ale uvidíš, uteče jako voda a pak už bude "pozdě bycha honit". Navíc to ber tak, že všichni se teď šrotí na státnice, takže v tom určitě nebudeš sám/sama a nebudeš za loosera, když s tím teď začneš, a taky to ber tak, že čím více času věnuješ učení teď, tím větší šanci máš, že už si to nebudeš muset opakovat v létě a celé to martirium v září. (I když také hodně záleží na štěstí a na komisi, což v žádném případě neovlivníš, a to třeba ani celoživotním studiem...)

Diplomová práce odevzdána

Přijde mi to naprosto neuvěřitelné... Ještě nedávno jsem řešila, že nemám téma na diplomovou práci, že si nějaké musím vymyslet, že se mi nechce začínat s vypracováváním, že ještě toho mám tolik před sebou, že mě to nebaví, že mi toho ještě spoustu chybí, a teď už je ten DEN, kdy je vše za mnou!  

Diplomová práce je odevzdána!

Ten čas skutečně tak rychle letí, že to člověk ani nestíhá zpozorovat... Na jedné straně mě to celkem mrzí, že jsem si to období, kdy jsem musela psát pouze diplomku, více neužila, na druhou stranu jsem strašně ráda, že už to mám všechno za sebou a před sebou další výzvy a povinnosti.

Navíc je dnes také den, kdy jsem začala s učením dalšího a posledního okruhu státnicových otázek, jenž znamená poslední etapu ke státním závěrečným zkouškám, takže je to všechno takové poetické a symbolické.

Day Off = už toho mám plné kecky... 

Druhý okruh otázek ke státnicím již mám definitivně za sebou. Dneska si proto dávám jeden den oddych, abych si vše v hlavě uspořádala a taky abych nabrala dech a síly na poslední a poměrně nejsložitější okruh otázek, a to z ekonomie.

Jelikož poslední okruh je podle mě nejpodstatnější, nejtěžší a taky nejobsáhlejší, mám na něj vyčleněný taky nejdelší časový úsek, a to 18 dnů. Snad to tedy všechno zvládnu, všechno si to zapamatuju, všechno stihnu a pak i u státnic všechno přesně odprezentuju... Zatím ale z toho nemám moc dobrý pocit.

I když už mi i hvězdy začaly přát, neboť v komisi jsou všichni ti, které jsem si tajně přála, mám z toho nervy. Nejen, že už toho učení mám až po krk a už mě to ani nebaví, ani mi to neleze do hlavy, taky mám z toho pořád velký strach a nervy. Každý den do sebe rvu pro jistotu hořčík a ženšen korejský, což by mi mělo pomoct udržet si zdravý rozum, dobrou náladu a pevné nervy.

Každopádně tak či tak se už těším na to, až to bude všechno za mnou.

Dneska jsem odevzdala diplomku elektronicky. Zítra jdu taky odevzdat diplomovou práci, a to v tištěné a svázané podobě na katedru. Alespoň něco už budu mít z krku.

A s prací už to taky nevypadá až tak zoufale a bídně... Nejenže se mi ozývají z dalších a dalších nabídek, na které jsem reagovala, taky mě zvou na pohovory. Po škole to tedy nejspíš nebude až tak černé, jak se to mohlo na první pohled zdát.
Své tvrzení, jenž jsem na tomto blogu dříve vyřkla, proto beru částečně zpět - když máte praxi a taky vysokoškolský titul, můžete si i bez kontaktů a protekcí najít slušnou práci v oboru. Chce to ale trpělivost a čas (a možná taky změnu bydliště, neboť například v Praze hledají mnohem více žurnalistů než tady v Ostravě).

Další okruh otázek "Done"

Den se dnem sešel, čas utekl jako voda, měsíc se pomalu nachyluje ke konci... I takto by se dalo přiblížit, že další okruh otázek ke státnicím mám téměř za sebou. Z celých 25 otázek mi zbývají už poslední tři, takže už pomalu můžu začít finišovat a shrnovat moje poznatky z oblasti práva.

V této chvíli navíc umím skoro přesný počet otázek, jenž jsme měli umět k bakalářským státnicím (padesát), a to mi ještě jeden celý okruh otázek zbývá... Je toho skutečně hodně! :-( Mám pocit, že toho moc neumím a že si nedokážu vybavit otázky, které byly na začátku. Když si však otázky nalistuju, všechno se mi přesně vybaví a dokážu na to odpovědět (naštěstí)...

Už i diplomka dostává konečnou podobu. Již je vytištěná, svázaná a připravená k odevzdání. 

Jediné, co je stále do budoucna nevyřešené, je práce. Doposud jsem odpověděla na 40 inzerátů zejména z oblasti žurnalistiky, marketingu a obchodu. Z toho se mi závazně ozvali pouze ze dvou pozic. Z jedné se vyvrbila pozice do Call centra, což jsem logicky odmítla, a druhá vypadá velice slušně. 

Dnes tedy jdu na pracovní pohovor na pozici asistentky jednatele společnosti. I když to není pozice přímo odpovídající mému zaměření a oboru, nějak se začít musí! Alespoň obhlédnu, jak to na trhu práce vypadá a zase si rozšířím obzory z hledání práce. 

Na životní křižovatce...

Pokud bych měla popsat můj život v této chvíli, určitě bych řekla, že se nachází na obrovské životní křižovatce. Ta je možná největší, před kterou kdy v životě budu postavena, a určitě je zatím největší, před kterou jsem kdy stála.

Přede mnou teď vidím několik životních cest. Po státnicích se totiž mohu vydat cestou do Moravskoslezského kraje, kde bych pracovala za minimální mzdu a kde hlavně bych nejspíš nepracovala v oboru, který jsem vystudovala a který mě tak baví, nebo do Prahy, kde bych si určitě vydělávala o mnoho více a kde bych hlavně pracovala v oboru, nebo do jakékoliv jiného koutu naší vlasti či zeměkoule, kde by se sice třeba nejednalo o žádný závratný plat, ale o velice zajímavou a naplňující práci...

Nejhorší na tom je, že mě teď lákají úplně všechny cesty... A nevím, jak se rozhodnout. Každé rozhodnutí totiž má jak jedno velké plus, tak i jedno obrovské mínus, které mě právě znemožňuje výběr. Nejraději bych byla, kdyby mi někdo poradil, jak se mám rozhodnout, nebo alespoň jaké kroky bych na začátku nové životní etapy měla podniknout. Ale nikdo takový samozřejmě není...

I když se to tady vůbec nehodí, v tuto chvíli si říkám, jaké by to asi bylo "fajn", kdyby to rozhodnutí za mě udělal stát nebo politické zřízení. Vím, že bych byla asi naštvaná, že už nemám žádnou volbu, ale alespoň bych nebyla takto rozpolcená a měla bych jistotu budoucího života, kterou teď rozhodně nemám...

P.S.: Doufám, že jsem tímto příspěvkem nikoho neurazila nebo nenaštvala. Nebylo to mým záměrem!

Poslední den s žurnalistickým okruhem

(aneb jak vypadá takový jeden obyčejný den studenta před státnicemi)

Čas se opět naplnil a mě dnes čeká poslední den s žurnalistickým okruhem otázek ke státnicím. Poslední týden (a pár dnů k tomu) byl "fajn". Řešila jsem pouze žurnalistické disciplíny, myšlenky, názory a psaná i nepsaná pravidla. I když se mi to už pomalu začíná plést, díky jednostrannosti a jednolitosti témat to cca umím úplně vše. 

Ale právě díky té  jednostrannosti témat se už těším na další okruh státnicových otázek, a to těch právních. Ty budou potřebovat mnohem větší dávku přesnosti, akurátnosti, strojovosti a normativnosti, abych se vše naučila tak, jak chci.

Ve všech ohledech je život studenta před státnicemi (v mém případě to tak platí na 100 %) velice jednotvárný. Ráno v 7:00 vstát, nasnídat se, v 8:00 zasednout k učení, učit se minimálně do 10:00, od 10:00 do 11:00 opakovat naučené otázky, od 11:00 příprava oběda a samotný oběd, po obědě chvilka odpočinku a nejpozději v 15:00 zase zasednout nad učení. Takto vytrvat jak nejdéle to půjde a jak nejdéle dokáže mozek ještě přijímat nové informace a pak už nastává pouze večeře a večerní zasloužený relax například se stupidním televizním programem. Tímto způsobem teď trávím den co den a ještě takto budu trávit několik týdnů.

Mnohým lidem se tedy právem může zdát, že má student před státnicemi takové, dalo by se říct "prázdniny". Nikam nemusí chodit, protože "má přece před těmi státnicemi", nikdo ho do ničeho nenutí (pokud sám nechce), všichni kolem něj chodí po špičkách, aby ho nevytrhli z hlubokých a zadumaných myšlenek o státnicových otázkách, a nikdo nic nenamítá, když si dá tu a tam malou pauzičku, protože "toho má přece hodně". Ovšem nenechte se zmílit - už v tuto chvíli zažívají studenti muka se svými černými myšlenkami, že to nedají, že se ztrapní před komisí, nebo že budou mít hroznou komisi. A v mém případě to je ještě extrémnější, neboť se snažím naučit vše na 150 %.

Státnice se pomalu blíží, nervy začínají pracovat

Jakoby moje podvědomí přesně tušilo, co se na něj chystá. Jakoby už dopředu cítilo, že to opět nebude nic pěkného. Jakoby se mi snažilo říct, ať vezmu nohy na ramena a prchám, jak nejrychleji to půjde a nevracím se minimálně do poloviny července... Dnes v noci se mi totiž zdál naprosto příšerný sen. 

Ve stručnosti: byla jsem u státnic, moc mi to nešlo a nakonec jsem to taky nedala. Když jsem pak naprosto zdrcená čekala na chodbě na výsledky, přišla jedna vyučující s tím, že někteří studenti si svůj výstup ještě mohou opravit, ovšem já nikoliv. Navíc ani nebudu mít možnost zúčastnit se opravného termínu v září. No, hrůza...

Celý den tak začal jedním velkým "nervovým zhroucením"... Nebudu zapírat, ale bojím, bojím státnic. Největší strach však nemám ani tak z toho, že bych dostala nějakou špatnou známku, ale z toho, že bych vůbec neuspěla. Nechápu, jak to ti studenti, kteří v minulosti nedali státnice, to mohli po psychické stránce zvládnout. Já bych se nejspíš tak zhroutila, že bych to pak s největší pravděpodobností v opravném termínu ani nešla zkusit.

Kdo nezažil, nepochopí. Státnice si každý musí zažít! Na jedné straně si student může příjemně popovídat s vyučujícími, kteří pro něj byli během studia největší studnicí moudrosti. Na druhé straně se ale může pořadně zapotit pod návalem všetečných, detailních a na první pohled jasně potápějících otázek. I když se totiž student připraví na otázky sebelíp, i když umí sebevětší detaily, pokud ho chce komise potopit, potopí ho raz dva... A kromě jiného hraje velkou roli i štěstí. Vybere-li si totiž student dobrou otázku, která mu "sedne", pozná to i komise a víc do tématu nešťourá.

Zatím jsem ale ve stádiu, že je pro mě většina otázek těch "horších", neboť mám za sebou teprve třetí den učení. Toš sa uvidí, jak sa to bude vyvíjet...

Čtyři, tři, dva...

(...měsíce do státnic)

I když nechci začínat zažitým klišé, v této chvíli se to naprosto hodí... Čas letí jako splašený a je tady pro mě velice "příjemné" období učení a příprav na Státní závěrečné zkoušky. Jak vznosný název pro tak nepříjemnou "společenskou akci". Přestože do oné "úžasné" události zbývá ještě minimálně měsíc a 25 dnů, tedy dohromady nejméně 55 dnů, už dnes jsem začala šrotit první státnicové otázky. Vše mám totiž tak rozpočítané, že pokud bych dnes nezačala, nevyšlo by mi to a nakonci bych stresovala, že nestíhám opakovat nebo dočítat poslední stránky.

S čistým svědomím ale můžu říct, že je to stejná pakárna, jako během celého studia i jako během přípravy na státnice před dvěma lety. Do hlavy to moc neleze, člověka to rychle přestane bavit, ruka z poznámek rychle bolí, záda začínají protestovat, v hlavě to občas zaškube kvantem příchozích informací po měsících lelkování a ani oční víčka někdy nechtějí spolupracovat. Na druhou stranu mám pro dnešek hotovo a tři první poměrně (zatím) jednoduché otázky v hlavě. Uvidí se ale za měsíc, kdy už budu muset mít za sebou celé dva okruhy a něco málo z nejtěžšího okruhu, kterým je pro mě ekonomie.

Kromě učení mám stále v hlavě samozřejmě i diplomovou práci, která je už sice (podle mého názoru) hotová, avšak stále ještě nevytištěná, neodevzdaná a nezkontrolovaná vedoucí práce, a pak taky pořád myslím na to, kde si vlastně po škole najdu práci.

I když totiž budu mít ten můj vysněný titul Ing. (jako by to pro mě byla nějaká modla), tak nejspíš v oboru nic nenajdu a ani podle aktuálních nabídek na trhu práce to nevypadá na nic zázračného. V duchu si teď představuju, jak státnicové komisi odpovídám na jejich otázku "...a kam půjdete po škole?"

"No měla jsem velké štěstí a už za týden hledání jsem si našla práci..."

"Tak to je výborné a kde?"
"Jako uklízečka v jedné soukromé firmě..." :-(

Snad je to jen moje nejhorší noční můra, která se nikdy nesplní...