Nikdo na mě nikde nečeká

I když jsem v tuto chvíli nezaměstnaná, nějak nestíhám. Čas se samozřejmě snažím využít, jak jen to jde! Oprašuju španělštinu, posiluju ztuhlé svalstvo, piluju angličtinu a psaní článků a v neposlední řadě, a to zejména, si hledám práci. V tuto chvíli jsem již odpověděla na cca 70 inzerátů. Pro někoho, jako třeba pro mě, je to naprosto nepatrné číslo, pro někoho jiného, jako například pro mého přítele, je to obrovské a naprosto nepochopitelné číslo.

Proč jsem ale stále nezaměstnaná? V čem dělám chybu?

To se samozřejmě snažím každý den zjistit. Každý den proto alespoň částečně měním svůj životopis, každý den upravuju motivační dopis, každý den vyhledávám nejen nové možné potenciální zaměstnavatele, ale také nové informace, jak je co nejlépe oslovit. Stále však nic.

Po některých odpovědí na inzeráty je ticho po pěšině. U jiných se mi již dostalo odpovědi, ale jak si asi dovedete představit, ne pozitivní. U pár pozic jsem už však byla dokonce pozvána i na osobní pohovor.

Minulý týden jsem byla na pohovoru v Praze, tento týden pojedu do Brna, příští týden na mě zase čeká naše hlavní město. Zatím jsem ale stále ve fázi hledání práce...

Vydýchávám šok z reality

Sotva člověk s vypětím všech svých sil konečně úspěšně udělá státní závěrečné zkoušky a zapíše své jméno mezi dalších mnoho úspěšných absolventů, už se musí poprat s další životní nástrahou. Není-li totiž člověk hned po škole zaměstnán, musí do jednoho měsíce navštívit zdravotní pojišťovnu a úřad práce. Já jsem se na tyto úřady vydala hned dnes, abych zaprvé měla všechno v pořádku a abych zadruhé měla větší šanci, že si najdu nějakou práci.

Nebudu se zde rozepisovat o tom, jak to šlo a jak to probíhalo, ale musím říct, že jsem si to představovala úplně jinak. Myslela jsem si totiž, že teď konečně budu mít klid a volno a že se alespoň na chvíli budu moct věnovat zanedbávaným knížkám a románům, posilovně a dalším koníčkům, ale opak je pravdou. Zatím mi přijde, že jsem od státnic jen běhala, kvaltovala, uklízela a pořád něco vyřizovala. Ani pomalu nevím, kde mi hlava stojí... Zlaté časy studentské, kdy měl člověk jedinou povinnost, a to zajít jen jednou ročně do banky a to bylo všechno. Navíc vůbec nejsem nadšená z nabídek práce - je jich bídně málo, a to po celé České republice.