Den D - Státnicuju!!!

Tak, a je to tady!!! Trvalo to přesně 18 let, než jsem se z první třídy na základní škole dostala až sem do posledního ročníku navazujícího magisterského studia na vysoké škole. Dnešním dnem pro mne možná definitivně škola končí (takový je taky plán), nebo možná ještě pokračuje v září na opravném termínu státní závěrečné zkoušky (což samozřejmě vůbec a rozhodně nechci). 

Každopádně ten velký den D, o kterém minimálně tady referuju a píšu už několik týdnů, je tady!

5:00 - Budíček! I když před komisi předcházím až za sedm a půl hodiny, na státnicích musím být hned na začátku a taky si musím zkrášlit obličej a udělat něco na hlavě (však to znáte). :-D Přípravy na státnice už jsou tedy v plném proudu.

6:04 - Vycházíme z domu. Ještě se rozloučit s Heřmánkem, pohladit mu šťastnou ťapku, vyfotit se možná naposledy jako bakalářka a vzhůru do víru velkoměsta.

6:14 - Nastupujeme do tramvaje směrem Ostrava-Centrum, kde se nachází Ekonomická fakulta Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava.

6:50 - Přicházíme do školy.

7:00 - Pomáháme s přípravami občerstvení pro komisi

7:15 - Na potítko jde první slečna.

8:00 - První slečna předstupuje před komisi.

8:45 - První studentka už to má za sebou. Pocity má smíšené, ale spíše si myslí, že to dala. :-)

9:30 - Nervuju a opakuju.

10:00 - Stále ještě mám daleko do příchodu před komisi a stále ještě nervuju a opakuju.

10:30 - Už se to pomalu ale jistě blíží... Za chvíli půjdu na potítko.

10:35 - Šla jsem na potítko.

11:30 - Předstupovala jsem před komisi.

12:09 - Vyšla jsem od komise. Moje první pocity? Nebylo to úplně jednoduché, ale přišlo mi, že mě moc nedrtili. :-) Asi to mám...

12:45 - Poslední student odešel od komise a čekáme na výsledky...

13:10 - Stále čekáme na výsledky.

14:00 - Tak už víme výsledky!!! :-) Já to mám za samé jedničky!!! Jupííííí :-) Jinak to nedaly dvě slečny. U jedné se to už dopředu vědělo a počítalo se s tím, neboť nestíhala diplomku, a druhá je teď měsíc nově zaměstnaná a neměla na přípravu tolik času, kolik by si představovala, takže sama odhadla své síly a ani se do jednoho okruhu nepustila. Jinak to máme všichni!!! :-)

14:15 - Oslavili jsme to s komisí a vyrážíme na oběd.

... Ještě poslední fotka s fakultou...

P.S.: Je to na červený diplom!

Už mám hodnocení diplomové práce

S tím, jak se blíží státní závěrečné zkoušky, se také uzavírají všechny resty, které ještě mám ve školním informačním systému EDISON. Jedním z těchto restů bylo také hodnocení mé diplomové práce. I když jsem už před jejím odevzdáním věděla, že se mé vedoucí práce moje diplomka velmi libí, samozřejmě jsem se mohla pouze domnívat, jakou známku za ni dostanu.

Tak, a je to tady! I od mé vedoucí práce i od oponenta mám navrženou... chvilka napětí... JEDNIČKU!!! Jupííí!!! :-D Jedna část konce mého studia je tedy za mnou... Ještě musím práci obhájit, ale to už většinou bývá velice jednoduché a snadné, když máte navrženou jak od vedoucího práce, tak i od oponenta stejnou známku a k tomu všemu ještě jedničku. Samozřejmě je dobré nic nepodcenit! 

Na druhou stranu mám o jednu starost a velkou obavu méně. Teď už tedy skutečně jen a pouze udělat ty státnice, které budou zahrnovat i tu výše zmíněnou obhajobu práce. V jeden den tedy sfouknu všechno naráz a pak už budu mít vysněný klídek.

Už dopředu avizuji, že příští týden ve středu, tedy v den mých státnic, budu celý den monitorovat tady na blogu. Budu zde průběžně přidávat příspěvky, jak to zrovna vypadá, co se děje a doplňovat mé psaní budu i o obrazový materiál. Pokud tedy budete mít čas a chuť, můžete to příští týden ve středu prožívat prakticky v reálném čase se mnou. Každopádně prakticky ihned po vyhlášení výsledků se tady pochlubím, takže budete vědět skoro okamžitě, jak jsem dopadla.

Zajímavé říct někomu: "Příští týden mám státnice."

Tak už jenom týden a dva dny. To je doba, která mě dělí od možná obrovského úspěchu, nebo od obrovské prohry... Každopádně je to doba, která mě dělí od alespoň několikadenního volna. 

Už se logicky neuvěřitelně těším až to budu mít za sebou! Už se těším na to, až ten den přijdu domů a nebudu muset vůbec nic dělat (samozřejmě bráno s nadhledem a zejména ohledně učení). 

Těším se taky na to, až konečně má studijní léta skončí. Je tomu totiž už skoro 18 let, kdy jsem poprvé šla do školy. Tehdy jsme byli ještě takoví malí, neznalí světa, naivní, lehkomyslní, značně nezodpovědní a hlavně školou nepolíbeni. 

Když se podívám na tuto fotku focenou touto dobou před patnácti lety, říkám si, co by asi tehdy řeklo moje já na to, že přesně za patnáct let budu na vysoké škole a budu mít těsně před státnicemi? Co by mi asi poradilo? Co by mi na to řeklo? A byla bych z toho překvapená? 

Někteří moji bývalí spolužáci z této fotografie jsou taky na vysoké a taky mají před státnicemi, jiní zase budují kariéru a mnozí už dokonce pracují na vlastní rodině. Neuvěřitelné, kolik se toho změní za pouhých patnáct let, které jsou v lidských dějinách prakticky velmi krátkým obdobím, jenž většinou nic velkého neznamená.

Bude zajímavé se zamyslet nad minulostí za dalších patnáct let... :-) Pro teď jdu ale zase žít přítomností a přípravou na státnice.

Ve snu mě honí grafy

V minulém příspěvku jsem psala, že mě až do státnic bude strašit To datum státnic. Tak ne. Straší mě ekonomie, grafy a čísla. Dneska v noci ve snu jsem celou dobu neustále vysvětlovala, jak to funguje, co bude růst, co bude klesat, apod. Nakonec jsem se ve tři ráno musela vzbudit a jít se podívat, jak to teda je. 

Pak se mi sice podařilo usnout, ale zase se mi zdálo o tom, že jsem se učila angličtinu... Do státnic mě tedy nejspíš bude i ve snu strašit učení a škola.

(Na druhou stranu jde alespoň vidět, že mi na tom skutečně hodně záleží, že tomu věnuju hodně času, a to i toho ve spánku :-D , a že se snažím, aby výsledek u státnic byl co nejlepší)

Tak už mám termín státnic...

Ode dneška přesně za dva týdny mě čekají státní závěrečné zkoušky, tedy 27. května. Předvčerem, kdy jsem se toto datum dozvěděla, na mě opět padl neuvěřitelný stres... Do té chvíle jsem to totiž pořád brala tak, jako by to byl pouhý sen, jako by to prostě byla moje povinnost učit se, jako by ty státnice ale nikdy neměly přijít. 

Teď už je to však úplně jasné - za dva týdny se ukáže kdo s koho.

Ekonomii stále šrotím a drtím. Konečně začínám taky spoustě věcem pořádně rozumět, takže v tomto ohledu ze mě nervozita padá... Jenže na druhou stranu ten termín mě bude strašit ještě přesně dva týdny než bude po něm.

A co pak? Co po tomto termínu, na který se každodenně připravuju už dva měsíce (vlastně ne, možná se na něj připravuju od chvíle, co jsem nastoupila na vysokou)? Co až to budu mít za sebou? Pak? 

Netuším... Jakoby po tom datu měl můj život nadobro skončit... Samozřejmě je to blbost, protože pak můj život určitě nekončí! Hodně se ale bojím toho, že jakmile budu mít po státnicích, tak se mi opět jako před dvěma lety nebude vůbec nic chtít dělat. Tentokrát je ale situace poněkud komplikovanější, neboť nebudu moct mít prázdniny, jako tehdy, ale budu si muset najít práci a následně do ní budu muset pravidelně chodit. Nejbližší prázdniny, respektive dovolená tedy na mě čeká bůhví kdy...

Poslední okruh otázek ke státnicím mám za sebou

I když jsou státní závěrečné zkoušky pořád ještě poměrně daleko, dneškem jsem ukončila poslední okruh otázek ke státnicím. Zrychlila jsem trochu tempo, abych si v následujících sedmi dnech mohla znovu zopakovat nejtěžší otázky z ekonomie.

Nyní bych tedy měla umět teoreticky úplně všechno... Bohužel tomu tak není... Něco samozřejmě umím (řekla bych tak 80 % všech otázek), ale něco jsem prostě do hlavy během učení nenarvala. V následujících sedmi dnech tedy nastane drezúra a teror, v rámci kterého se budu šrotit a učit tak dlouho, dokud i ty nejtěžší otázky nebudu umět a chápat!

Já totiž mám jednu důležitou zásadu - naučit se úplně vše bez jakýchkoliv pravděpodobností, zda si tu otázku vytáhnu či nikoliv. Mnoho studentů v tomto ohledu dělá podle mě jednu zásadní chybu. Naučí se pouze nějaký výběr jednodušších otázek a ten zbytek nechávají ladem s větou, že je přece malá pravděpodobnost, že by si je vylosovali. Jenže náhoda je blbec a nikdy nevíte! Já se tedy pro jistotu učím úplně a naprosto vše bez ohledu na obtížnost nebo pravděpodobnost. Navíc na sebe všechny otázky nějak navazují a úzce spolu souvisí, takže pokud se nenaučíte například první otázku, druhou ani třetí už nepochopíte.

Žijeme strašně povrchní životy...

S výročím 70 let od skončení 2. světové války na mě padla přemýšlivá nálada. Uvědomila jsem si, že tehdejší mladí lidé v mém věku vůbec v tomto období neřešili, zda dají nebo nedají státnice, zda budou mít takovou nebo makovou komisi, zda si vytáhnou tu či onu otázku či prostě co si vezmou na sebe. Tehdy určitě mysleli na mnohem důležitější a závažnější věci, a to například na konec války, na konec útrap, na konec brutalit v koncetračních táborech, na začátek základní lidské svobody.

Dnes vlastně žijeme strašně povrchní životy. Netvrdím, že by se kvůli tomu měla vrátit válka, ale na druhou stranu si myslím, že by to občas chtělo trochu více pozastavení se nad životem a ne jen nad tím, zda potřebuju například ten či onen dotykový telefon. Nejhorší na tom je, že čím vzdálenější generace od válečných útrap, tím má stupidnější a marnotratnější životy a problémy. Někdy poslouchám ty náctileté mladé lidi v tramvaji nebo v autobusu a nepřestávám se divit, jaké blbosti řeší a co je pro ně důležité. 

Na jedné straně je krásné, že žijeme v míru, v naprosté svobodě a v klidu... Na druhou stranu trochu strachu o vlastní život by někdy dnešním mladým lidem (mě nevyjímaje) nejspíš neuškodil... Avšak všeho s mírou!!!

O státnicích teď psát nebudu!

Státnice se stále blíží, ale ještě pořád jsou celkem daleko, takže o nich pro tentokrát psát nebudu. Otevřu trochu jiné téma, které jsem tady zatím nezmínila. Jsou jimi nejrůznější školní organizace a spolky. Já sama jsem se do jednoho z nich během studia zapojila, a to konkrétně do studentského internetového magazínu Sokolská33.cz. I když má účast vyžadovala jistou dávku mého volného času, vždy se to dalo naprosto bez problémů zvládnout. A pokud mi už tekla voda do bot, mohla jsem se domluvit s editorkou, která jakožto taky studentka měla vždy maximum pochopení.

Jenže teď, těsně na konci studia, si říkám, zda jsem se neměla zapojit do více školních aktivit?! Zda jsem to neměla zkusit ve více školních organizacích a spolcích? Samozřejmě to už teď nezjistím... Pouze v koutku duše závadím těm studentům, kteří do toho skutečně šli a mají mnohem více zkušeností, zážitků a vzpomínek.

Podle mě není dnešní vysokoškolské studium pouze o učení a nekonečné dřině, ale právě i o těch spolcích a organizacích. I když je jasné, že ne každému takové aktivity sedí, myslím, že by měl každý maximálně využít všech možností, jež vysokoškolské studium nabízí. Já sama toho budu nejspíš až do konce života hořce litovat a neustále si říkat, zda by můj život nebyl jiný, kdybych to tehdy nezkusila...

Pokud si nevytáhnu dobrou otázku, tak to nedám...

Čím víc se blíží státnice, tím větší panice propadám a tím víc si taky uvědumuju, že můj život nezávisí ani tak na míře stresu, kterému budu vystavena, nebo na míře vědomostí, které se mi podaří narvat do hlavy, ale na naprosto neovlivnitelném faktoru, a to štěstí. Už v tuto chvíli totiž s maximální přesností mohu určit, které otázky jsou naprosto "v klidu" a které pokud si vytáhnu, budu hodně "vařit z vody" a ze selského rozumu. Některé poučky se totiž ne a ne za Boha nemůžu naučit. 

Už jsem dokonce zkoušela mozku vyhrožovat, že pokud se to či ono nenaučí, že ho začnu nějak mučit... Akorát v tu chvíli mě sám můj mozek vypekl, že mi nedovolil vymyslet, jak bych ho mohla mučit... Ale to ještě netuší, že v nestřežené chvilce něco vymyslím a pak ho překvapím mým záludným a ďábelským plánem!!! :-D (Vím, absurdní odstavec o naprosto nesmyslné věci, ale já už jsem skutečně u některých otázek v koncích)...

Navíc k tomu všemu už pomalu začínám zapomínat ty otázky, které jsem se učila před měsícem... :-( Chjooo... :-(

Pokud si nevytáhnu dobrou otázku, tak to nedám! A pokud k tomu všemu budou mít vyučující v komisi "rýpací" a tázací náladu, tak jsem v knedlu... :-(

A pokud se tak stane a já to nedám, tak si říkám, co se stane potom??? No radši na to nechci ani pomyslet...